Náročný projekt je jedním z výsledků pěti let práce Vědecko-výzkumného pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze. Kurátoři výstavy, manželé Jana a Jiří &Sevčíkovi a Edith Jeřábková se v jeho rámci pokusili zmapovat to nejzajímavější z české výtvarné scény uplynulých dvou desetiletí.
    
Způsob instalace Ostrovů odporu ve Veletržním paláci probouzí četné asociace. Prostřednictvím některých částí výstavního prostoru můžeme nahlédnout zpět v čase, do poloviny 80. let minulého století, kdy jako zjevení zapůsobily na tehdejší návštěvníky improvizované výstavy v kulturních střediscích na Opatově, v Blatinách či v Makromolekulárním ústavu ČSAV v Praze na Petřinách. Mimo oficiální galerie a zavedené výstavní prostory se tehdy poprvé veřejně prezentovali mladí tvůrci, kteří s sebou přinášeli hravost, novou formu kresby a malby, narážky na tabuizované kapitoly historie i skrytou polemiku s estetickým kánonem tehdy již zcela konvencionalizované avantgardy a abstraktního umění. Na přelomu 80. a 90. let se pak tato generace, jejíž díla kolem roku 1985 předjímala opojnou atmosféru změny, vydala na pouť po významných evropských galeriích, aby se stala součástí velké konfrontace umění posledních desetiletí, vznikajícího na obou stranách někdejší železné opony.
    
Postmoderní záliba v archivech, v reminiscencích, v utajených i explicitních narážkách činí z Ostrovů odporu mimořádně přitažlivou expozici českého umění posledních dvou dekád. Náznakové rekonstrukce někdejších slavných výstav navíc nesou díky vzácně zachovaným a mnohdy déle než dvě desetiletí nevystaveným obrazům, plastikám a dalším artefaktům nezaměnitelný punc autenticity. Výstava reprezentativním způsobem přibližuje tvorbu více než sedmdesáti umělců, kteří se sice začali prosazovat v podmínkách postupně se rozkládajícího normalizačního režimu, ale k vrcholu své tvorby dospěli až v 90. letech minulého století. Zastoupena však je i generace, která vtiskla svůj způsob vidění světa výtvarnému umění až po roce 2000. V rámci Ostrovů odporu se tak setkáváme i s nejaktivnějšími účastníky současné umělecké scény. Kurátoři přitom za všech okolností usilovali o to, aby ve výběru exponátů převažovala stylotvorná a formotvorná díla, jejichž vliv je dále sledovatelný. Vedle předmětů ze sbírek Národní galerie v Praze jsou nyní ve Veletržním paláci k vidění také obrazy a plastiky z majetku Galerie hlavního města Prahy, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Moravské galerie v Brně, Muzea umění Olomouc či Galerie Klatovy/Klenová a velkého počtu soukromých sběratelů.
    
Každý pokus o bilanci či kolaudaci výtvarného umění posledních pětadvaceti let vždy nevyhnutelně zůstane subjektivním autorským dílem. O Ostrovech odporu, výstavě, v jejímž názvu se skrývá narážka na jeden z aktuálních esejů filozofa Václava Bělohradského, to samozřejmě platí také. Projekt Mezi první a druhou moderností 1985–2012 se však současně opírá o rozsáhlou dokumentaci, obsaženou nejen ve výstavním katalogu, ale i v objemné antologii dobových textů historiků umění, kritiků, filosofů a sociologů, vycházející současně se zahájením výstavy.

Jde o mimořádně komplexní a zasvěcený pokus, který představuje novou etapu v poznávání nedávného vývoje umění v Čechách. Výstava Ostrovy odporu je sama o sobě odvážným tvůrčím činem, ukazujícím publiku, že hledání nového jazyka umění bylo a zůstává procesem nejen složitým, ale také přirozeně inspirativním, neustále překvapujícím a mnohdy zábavným.
 
„Ostrovy odporu otevírá Národní galerie dveře i prostor k prezentaci současného umění prostřednictvím autorských výstav silných kurátorských osobností. Považujeme je za první čin, po němž budou následovat další projekty,“ řekl Vladimír Rösel, generální ředitel Národní galerie v Praze.

9. 3. – 1. 7. 2012 / Veletržní palác – mezanin, 1. patro respirium + východní křídlo
 

Autoři výstavy: Edith Jeřábková, Jiří &Sevčík
 
Kurátoři: Edith Jeřábková, Jana &Sevčíková, Jiří &Sevčík
 
Koordinátorka: Rea Michalová
 
Spolupráce: Michaela Brixová, Eva Ellingerová, Helena Musilová, Jana &Smídmajerová
 
Grafické řešení: Jan &Serých, Pavel Bosák
 
Architektonické řešení: Zbyněk Baladrán
 

^{Zdroj - Eva Kolerusová - Národní galerie v Praze}