Pokusíme-li se odpovědět zda se film odehrává v Marienbadu - tedy v Mariánských Lázních - poprvé řeknu nevíme. Přicházejí právě sem dva hrdinové filmu - muž (Giorgio Albertazzi) a žena (Dephine Seyrigová), kteří ani nemají jména? Podobné nejasné odpovědi budou i v dalších otázkách, které si při sledování filmu položíte. Co je to za palác, v němž se postavy pohybují tak trochu jako loutky - můžete ho považovat nejen za zámek, ale i za psychiatrickou kliniku, za velkosvětský hotel či symbolicky za podsvětí. Je to příběh neznámého muže, který se snaží přesvědčit jistou ženu k odchodu ze zámku a to před očima druhého muže (Sacha Pitoeff), jehož vztah k ženě je neurčitý (ochranitel, strážce, manžel)? Jde tu mezi mužem a ženou o románek? Kdo je ten strojeně se chovající dav kolem nich, bloudící po nekonečných chodbách, co vyjadřují obličeje odrážené v zrcadlech kromě prázdnoty? Proč lidé nemají stíny, předměty jsou mnohonásobně vyšší než bývá obvyklé?

Otázky nekončí. Jde o reálný příběh nebo o sen, fikci? Nebo jde o ponor do nitra duše jednoho člověka? Ty výklady si může divák udělat - a jistě si je udělá - sám. Ovšem počítejte s tím, že pokud dojdete k určitému názoru, může se stát, že vám ho příští záběry zpochybní. Měsíčník Filmový přehled kdysi napsal, že forma filmu ukazuje na možnosti "jak lze vyjádřit čisté vědomí člověka: vyjádřit jeho hranice, kde se stýká vědomí s podvědomím."

Když režisér Alain Resnais film v roce 1961 natáčel bylo mu už devětatřicet let (mimochodem ve své devadesátce nedávno uvedl na festivalu v Cannes svůj nejnovější film Vous n'avez encore rien vu - JE&STĚ JSTE NIC NEVIDĚLI), měl za sebou hodně krátkých filmů (např. GUERNICA, NOC A MLHA či GAUGUIN) ale jen jediný hraný celovečerní film - HIRO&SIMA, MÁ LÁSKA. V odborných kruzích byl uznáván jako jeden z vůdčích duchů "francouzské nové vlny," který hledá nové vyjadřovací prostředky filmu. Zcela vědomě se zde spojil s tvůrci francouzského "nového románu," jeho čelný představitel spisovatel Alain-Robbe Grillet je také autorem scénáře a dialogů filmu.

Už v době, kdy film prolétl všechny filmové festivaly bylo jasné, že jde o typické dílo, v němž vítězí forma nad obsahem, nad sdělností. Přiznejme mu zvláštní, zcela ojedinělou armosféru, které však podlehnout není úplně snadné, ale asi se nepokoušejme v něm hledat nějaká významná poselství či zašifrovaná podobenství, výpověď o "myšlení a postojích současného člověka", což prý Resnais mínil.

Alain Robbe-Grillet napsal ke knižnímu vydání scénáře: " Neznámý muž bloudí ze sálu do sálu... stále se vrací k obličeji mladé ženy, krásné, snad ještě živoucí zajatkyně této zlaté klece. Ta pak svolí k tomu být tou, na niž čeká cizinec a odejít s ním za něčím nenazvaným, za něčím jiným: je to láska, poezie, svoboda - nebo možná smrt." V tom máme hledat jeden z klíčů k dešifrování filmu: poezie je oním vrcholem, na nějž sahají i někteří filmoví tvůrci - jak napsal anonymní tvůrce v lektorském materiálu pro filmové kluby, které film u nás v roce 1968 promítaly.
Foto: fanonline.cz, zbroiowisko.pl

***********************************************************************

LONI V MARIENBADU (L' Année derni?re ? Marienbad)

Francie 1961, režie Alain Resnais,
uvádí ČT2 v pondělí 4. června od 20,50 hodin