Často přemýšlím,jestli je na mně nějak poznat,čím se tajně zabývám.Jsem zádumčivý,nemluvný - moje sběratelská vášeň mne poznamenává na těle i na duchu. Kudy chodím,tudy sbírám...příběhy. Nejsem první a jediný. Už kdysi dávno jedna slavná spisovatelka sbírala a tvořila pohádky a povídky, a díky mé čtoucí babičce mne to poznamenalo navždy. Už jako puberťák jsem poslouchal vyprávění lidí, kteří něco zažili, a každý příběh,který mne nějak zaujal,jsem zpracoval,aby se mi neztratil, a založil jsem ho do kartotéky. S přibývajícími léty přibývalo příběhů,a nabíraly i na dramatičnosti. Rozčlenil jsem je na romantické črty,horory,sci-fi,grotesky, nebo jen informační skicy,a podařilo se mi dokonce získat i příběhy detektivní.

Ale žádný můj příběh není tak krátký,jak vyžaduje nová literární soutěž na tema "sběratelství", která právě zaútočila na moje sběratelské ego. Mohl bych sice některý příběh ze své bohaté sbírky zkrátit na požadovaný rozměr,ale to mi bylo líto,protože v každém příběhu je všechno,co tam prostě patří. Jaké asi budou ostatní prozaické práce na tema "sběratelství" na jednu a půl stránky - a co víc - jaké asi budou na toto tema básně? Jsem zvědavý, ale to nestačí, když i já sám musím splnit podmínky zadání, chci-li se soutěže zúčastnit. Rozhodl jsem se,že si někde najdu úplně nový, krátký příběh.

Tak začalo mé trápení.Jak se přibližovala doba,do kdy se mají práce odevzdat,jsem byl zoufalejší a zoufalejší.Bloumal jsem jen tak nazdařbůh,družil jsem se s neznámými lidmi, byl jsem nepříčetný, nebyl jsem schopen pracovat, a kolegové si všimli, že jsem poslední dobou dost mimo.Proto jsem si dopřál výlet do neznáma,rozhodnut,že to prostě nějak skoncuju.Pro inspiraci jsem v teplém jarním podvečeru zalezl do nějaké hospody na vsi,kde jsem ještě nikdy nebyl. Po chvíli osamělého dumání stranou od ostatních, jsem se úspěšně zapojil do debaty s místními štamgasty, jenomže ti byli dost skoupí na skutečné příběhy,za to štědří, pokud jde o žízeň. Sice pořád cosi vyprávěli a já jsem napjatě hltal každé slovo, ve snaze zachytit svůj příběh, a abych se příliš neodlišoval,držel jsem s nimi krok v osvědčeném zničujícím tempu - pivo - panák - pivo - panák - ale já pro svůj příběh udělám cokoliv.

Než hostinský zamkl za posledním štamgastem,všechno jsem zapoměl.V hlavě mi hučelo,a po cestě vlahou nocí jsem plakal - ostatně jsem bulil už i předtím - v hospodě,protože se nám zatím nic nepovedlo,a protože život s námi mává.Ale to je všechno, dramatický příběh z toho nevznikl.Přátelé mne opustili. Potácel jsem se sám a sám,a netušil jsem, že právě - teď a tady - se odehrává můj vlastní příběh,a vůbec bych byl nečekal,že bude tak dramatický. To mě napadlo až v okamžiku, kdy jsem už nějakou chvíli nešťastně přešlapoval před rozpadlou budovou vedle kolejí a věřil jsem,že alespoň v některých částech zůstala zachována - alespoň ta komůrka s panáčkem na dveřích.Cloumal jsem klikou tak dlouho, až mi zůstala v ruce - ale nic, a já musel... Prostě - musel jsem to vyřešit.Kolem byla jen tma,sem tam osamělé světýlko z oken domků neznámé vesnice, štěkot psů a na nebi hvězdy. Zkusil jsem ještě chvíli vydržet, ale věděl jsem,že dlouho už to nebude. A také jsem docela určitě věděl,že tamhle kolem té - nejspíš také opuštěné - chalupy, která stála stranou pod vysokými stromy, je rozpadlá hradba, a někde uvnitř stojí boudička, přesně taková, jakou jsem hledal.

Byla tam! Dokonce stála přesně na tom místě,které jsem v duchu viděl.Tak přesto s námi život úplně ve všem nezametá!Dveře se otevřely se skřípotem, a já jsem radostně zdvihl dřevený poklop.Vůbec jsem nevnímal,že jsem kvůli tomu musel prostrčit hlavu celým prostěradlem z pavučin. Když jsem zase vstal,moje nálada se zlepšila asi tak o deset kilo...ze zvyku se otočím...ale co to?Zdola ke mně stoupala jakási zář. Tam, kde by člověk očekával jen temnou díru, bylo naopak růžové světlo,a bylo tudy vidět daleko a taky hluboko,a krásné, zelené a modré barvy,líbezné a zajímavé,i přes ten zvláštní ozón...Kam až to vede? Kladl jsem si otázku. Možná až na konec světa - proč ne? Možná se teď dívám do nějakého ráje odkud stoupá teplo, zatímco já jsem tady ve tmě a chladu, který byl čím dál citelnější, a tak moc jsem zatoužil přiblížit se k těm příjemným barvám,k té záři a k tomu teplu - že najednou jsem začal opravdu klesat a pomalu se přibližovat,a jak jsem klesal níž a níž,stupňovalo se kolem mne teplo,přívětivé a sladké....

Slunce pošimralo má oční víčka, a nějaká včelka mi sedla na ucho, protože mne nejspíš přehlédla v záplavě žlutých kytek, kterých tady bylo jak naseto - asi blatouchy, nebo co.Nádherné probuzení! I když.. ..jen asi kousek dál od septiku? Neomylně ho prozradil ..ano, to bude ten ozón z konce světa, který ke mně prve nezadržitelně stoupal.Dokonce jsem si chvíli myslel,že jsem úlevně spočinul někde poblíž vody - aha - blatouchy! Ale ty v tom byly nevinně. Jen kalhoty jsem měl nějak navlhlé a plnější...a pak jsem tam - pod sebe - sáhl,a hned jsem měl ve věci jasno. Vstal jsem, i když mě má hlava pořád ještě táhla k zemi. Můj konec světa byl sice - jak jsem zjistil - dost blízko od stanice autobusu - ale - já přece nemohu nastoupit na autobus! Zavolám si taxíka - ale - já přece nemohu ani do taxíku,ledaže bych řidiče omráčil a řídil sám.

Domů jsem to měl asi tři kilometry. Když budu mít štěstí, nikdo tam teď nebude, nebudu muset o své cestě za příběhem nic vysvětlovat,a do odpoledne budu zase v pořádku. Na příběh kašlu!! ... ale - vždyť já ho mám! Dokonce přesně podle předpisu na jednu a půl stránky. A... až si jednou udělám opravdový výlet na konec světa,žádný příběh o tom nenapíšu ... ba ne.. napíšou ho o mně zase jiní....

^{_{ikonka: babycreativeblog.com}}