Karla Gotta milovaly generace posluchačů. Už od černobílých časů televize bylo vidět řičící fanynky a ruce natahující se pro autogram. &Sílenství jako u Elvise, ale na český způsob. A co je hlavní – za tou slávou nestojí pouhá náhoda nebo vrtoch štěstěny; Gottovy pěvecké kvality uznávají i odborníci (v médiích bývá běžně titulován Mistrem). On sám na sobě tvrdě pracoval, například studoval na konzervatoři zpěv u prof. Karenina. Nad šíří jeho repertoáru se tají dech, spolupracoval zároveň s operními soubory i s rappery. Získal si publikum v Evropě západní i východní, v Rusku i v Americe. Tomu se říká vzácná shoda popularity a kvality. Nic ale nemění na tom, že postavení superhvězdy s sebou nese i paradoxní stránku: svádí k lehkému opovržení a ke zpětnému podceňování. Z okruhu vrstevníků znám jen jediného, který se počítá k fanouškům Karla Gotta. Až na výjimky se zdá, že každá nastupující generace zná „Božského Káju“ o něco méně. Anebo slábne ochota jej vůbec poznávat a v podvědomí kdosi ohrnuje nos: Vždyť je to skoro čtyřicetinásobný slavík, co víc by chtěl?
 
Osobnost nedělá pouze hlas, i kdyby měla v hrdle slavičí háj, a tak mají kritici nabito: věčně mu budou předhazovat, že tento „Posel dobrých zpráv“ zanechal podpis na tzv. Antichartě, jejíž text dokonce veřejně četl (4. 2. 1977). Anebo že žil a tvořil v příliš nápadné symbióze s Husákovým režimem, který jej pouštěl i na turné do západního Německa. Zkrátka už naší vlasti dělal tak znamenitou reprezentaci, že by bylo hloupé zakázat „Sinatru Východu“.  Podívejme se jen na klip k německy nazpívané písni Freunde gibt es auf der ganzen Welt (v originále rádiem protřelí Pábitelé): Stěží si představit lákavější reklamu pro západní turisty na Prahu roku 1985.  Krom toho si už asi navždy Karel Gott ponese punc toho, který směl zpívat, když jiní byli umlčeni. Výmluvná je jeho role v tendenčním muzikálovém filmu Hvězda padá vzhůru. (1974), kterou mu, soudě dle reakcí, nezapomenou ani mnozí oddaní příznivci. Ale jsou přemrštěná slova o „morální sviních“. Nikdo nemůže zaručit, jak by se choval v této intenzivní a dlouholeté zkoušce charakterů. Když se naopak po zásahu policie na Národní třídě zastal zbitých studentů vyčítavým dopisem Gustávu Husákovi, bylo už pozdě na nápravu dojmu. Nezasvěcenému potom stačí jen zaslechnout desetinu z těchto kritik, a hned si zdůvodní, proč se Gottem nezabývat a nechat jej v jeho výšinách, ať si tam zpívá a září. Navíc jak léta letí, slábne i znalost minulého režimu. Co si z toho vezme mladý posluchač, dejme tomu ročník 1990 a výše? Důvody budou prostší. Řekne si, že už je to přestárlý klasik, a ať si ho pobrukuje babička, když se jí to líbí a vůbec, já nejsem hudební masochista. A podobně. (Aniž odhaduji, jak jeho postavení v očích mládeže vylepšil „Pelíškový“ Gottův rokenrol Trezor.)
 
Asi v takovém duchu jsem uvažoval, než jsem narazil na píseň C´est la vie. Pod ní připsána jména: Jaromír Klempíř – hudba, Jiří &Staidl – text. Nádherná, klenutá melodie s gradací mě svedla na to správné scestí. Slovy ji vybavil textař, dovedně zacházející se sloganem, na který navinul příběh.  Pátral jsem a našel si jiné jim podobné: Pošli to dál, Hej, páni konšelé. A s údivem jsem seznal, že Jaromír Klempíř, schovaný poněkud ve stínu Karla Svobody, pustil do světa už řádku geniálních melodií.
 
Ovšem už dávno se ukazuje, že „šedesátky“ jsou pro Čechy jakýmsi traumatem na ruby, zlatým a pozitivním. Vracíme se k nim se slzou v oku a média nás v té nostalgii povzbuzují, když vydávají zvláštní přílohy i celé magazíny a seriály určené „šedesátkám.“ V komentářích na youtube.com zjistíme, že svou adoraci připojují i mladší ročníky. Opakuje se zhruba tento vzorec: Je mi sice 21 let, ale tato hudba mě baví. K nevíře, generace vyrůstající na hip-hopu, dance či electro dovedou ocenit něco z 60.let, přestože jsou minulostí čím dál hlubší. A ještě více k nevíře, že i od nich zazní povzdech typu: Proč jsem se nenarodil(a) dříve. A kde mám ten stroj času?
 
Karel Gott je skoro čtyřicetinásobným vítězem Zlatého (Českého) slavíka a hvězdou bez debat, takže námitka, proč se s ním ještě zabývat je - zvláště u mladých - pochopitelná. Ale byla by nejmíň čtyřicetinásobná škoda zapomenout na písně jím zpívané a na jména skladatelů a textařů s ním spjatá. Koneckonců právě na písních z jeho repertoáru máte možnost vycvičit vkus, oddělit popové „limonády“ jako Včelky Mája od méně nápadných klenotů ražení Já se tiše odporoučím. Ano, odporoučím se tiše s tímto pojednáním a pokračuji v pátrání mořem repertoáru Karla Gotta. Jak daleko jste vy?
                                                             -am-


ikonka: http://www.karelgott.com/cesky/main.htm
Zdroj foto níže: www.osobnosti.cz