MAREK NAJBRT
Od koho a kdy vzešel úplně první impuls k napsání scénáře Polskeho filmu? Je to tak, že vás oslovili pánové Matonoha, Liška, Daniel a Polášek s hotovým nápadem nebo jste byl od začátku „u toho“?
Když jsem s jmenovanými herci před časem natáčel pro brněnskou televizi pořad Komediograf, ukázalo se, že tihle dávní přátelé a spolužáci z JAMU spolu už dlouho touží natočit film. Vzal jsem to vážně, oslovil producenta Milana Kuchynku a své spoluscenáristy Tučka s Geislerem a pustili jsme se do práce.
Jak moc se původní myšlenka v čase proměňovala?
Na vzniku námětu i scénáře s námi všichni čtyři kluci intenzivně spolupracovali. Absolvovali jsme několik soustředění na chalupě Tomáše Matonohy, vyslechli si mnoho podrobností z jejich životů, vypili dost alkoholu a zažili hodně zábavy, ale třeba i nefalšovanou hádku Lišky s Danielem, jejíž fragmenty se posléze dostaly do scénáře. Zásadní impuls pak do projektu vnesla možnost polské spoluúčasti, kterou jsme využili producentsky i scenáristicky. Problém utrácení polských peněz v Polsku, který plyne ze samé podstaty jakékoliv koprodukce, jsme delegovali na naše postavy, kterým to způsobí potíže. Například jsou nuceny točit brněnské scény svého filmu v Krakowě.
Na začátku popularity Pavla Lišky a Tomáše Matonohy byl Komediograf, komická dvojice Kamil a Michal, jak je zmíněno i v Polskem filmu, najdou diváci ve filmu tenhle svérázný humor?
Tenhle film není komedií v tradičním slova smyslu, ale rozhodně vznikl ze stylu humoru, který je blízký jak nám scenáristům tak hercům. To, co dělají naše postavy, nás baví. Rádi se zabýváme absurditou i mystifikací a obojího je proto v Polském filmu hodně.
Struktura Polskeho filmu je dost neobvyklá, postupně se stírá rozdíl mezi mystifikací a realitou, divák místy těžko rozpozná, kdy herci hrají a kdy je dokumentární kamera zabírá v reálných situacích... Proč jste zvolili právě tuto formu?
To, že ústřední herecká čtveřice, ale i Jan Budař a svým způsobem i Jana Plodková a polská herečka Katarzyna Zawadzka dali k dispozici své identity, je základní deviza celého projektu. Nechtěli jsme natočit jen nějakou nezávaznou taškařici. Naším cílem bylo říct něco o existenci těch lidí, takže kromě fikce je ve filmu i hodně pravdy. I když řečeno s našimi hrdiny: To, že hraju sám sebe, ještě neznamená, že jsem to já...
Polášek, Plodková, Matonoha, Daniel, Budař… jména, která procházejí také vašimi předcházejícími filmy. Rád spolupracujete s heci, které už dobře znáte?
To ano, ale neznamená to, že bychom sázeli na jistotu. Myslím, že naše minulé dva filmy dostatečně dokázaly, že se nebráníme novým možnostem, a nejen z hlediska obsazení nehledáme zrovna snadná a prvoplánová řešení.
Na druhou stranu, v Polskem filmu hrají i polští herci, jaká byla spolupráce s nimi?
Po všech stránkách zábavná a užitečná. Katarzyna Zawadzka vnesla do příběhu půvab a šarm polských žen a oba její kolegové Czeczot s Kobierskym zase energii typickou pro naše slovanské bratry. Celkově pro mě setkání s polským živlem, které začalo před dvěma lety vítězstvím Protektora na festivalu Off plus Camera v Krakowě, znamená velký přínos a nezanedbatelnou životní zkušenost.
Polski film končí vlastně happy endem – parta spolužáků z JAMU si přes hádky a krize splní sen – dostat se společně do filmu. Máte rád šťastné konce?
O štěstí by se v případě tohoto konce dalo diskutovat a to mám právě rád. Skončily ty postavy dobře nebo špatně a jak jsou na tom jejich předobrazy ve skutečném životě? Nevím, ale navzdory tomu mám happy endy vlastně docela rád.
Plakát k Polskemu filmu, stejně jako k Protektorovi, dělal váš bratr Aleš Najbrt. Je to výhoda? Ušetří vám to třeba dlouhé vysvětlování, protože jste zkrátka naladění na stejnou vlnu?
S bratrem se mi dělá dobře, mám u něj jistotu, že nic nepodcení, a věc dotáhne do zdárného konce. Naše vztahy jsou v posledních letech nejlepší za celý dosavadní život a naše spolupráce je toho příčinou i důsledkem zároveň.
Oproti Protektorovi, který se odehrával v období 2. světové války, mohl rozpočet Polskeho filmu vylepšit product placement. Z množství značek nebo názvů firem, které jsou na plátně vidět, se zdá, že producenti této možnosti využili vrchovatě – Moët, Orbit, Ytong... Bylo to tak?
To je jeden z paradoxů současné kinematografie. Samozřejmě počítám s tím, že si spousta diváků při pohledu na nejrůznější loga v Polském filmu pomyslí cosi o okatém product placementu. Ale pravda je taková, že pro náš rozpočet by bylo příliš nákladné všudypřítomné značky ze snímané reality odstraňovat, a tak jsme je tam raději nechali. V tuto chvíli je jediným regulérním sponzorem Moët a i ten se nejdřív dostal do filmu, a teprve pak došlo k dohodě. Třeba Orbit nebo navigace Dynavix jsou v příběhu prostě proto, že patří do života Poláška s Liškou. A to mě na tom právě baví.
Předpokládám, že máte rozpracovaných několik dalších témat, scénářů – o čem tedy pravděpodobně bude váš další film?
Možností je několik. S Geislerem a Tučkem máme rozpracovaný ekoapokalyptický námět s pracovním názvem Přehrada, ale zajímá nás i bouřlivý rok 1938 a společně se chystáme napsat pilotní díl televizního seriálu Casting, který by měl formálně navázat na styl Polského filmu. Nic z toho ale není jisté, takže teprve uvidíme...
PAVEL LI&SKA
Je Polski film splněným snem spolužáků z JAMU? Užili jste si společné natáčení náležitě?
Je to tak. Před 15 lety jsme si všichni čtyři společně s Lubošem Balákem založili v Brně vlastní autorské divadlo, aniž bychom si to uvědomili. Bylo to takové divadlo v divadle, náš pokleslý podivný kabaret Komediograf. Vznikl v HaDivadle, kde jsme byli všichni v angažmá a prožili tam zásadní roky.
V čem bylo tohle natáčení z vašeho pohledu jiné? Od práce na scénáři, která byla zřejmě kolektivní, až po samotnou realizaci...
Polski film vychází přímo z nás a našich životních příběhů, nejen v tom smyslu, že tam hrajeme sami sebe, ale je to autorský film a společně s našimi kamarády filmaři, které vlastně taky známe už léta, Markem Najbrtem, Benem Tučkem a Robertem Geislerem, jsme se mohli pustit, ve vší svobodě, do scénáře a pak i do samotné realizace. Cítíme ty věci s klukama podobně a bylo dobrodružství si pouštět fantazii na špacír. U divadla takový přístup bývá příhodnější, přeci jenom tam nejde o takové peníze. Ve filmu lítají milióny a není to samozřejmé. Považuju to za velký dar, takto svobodně vytvořit vlastní autorský film.
Struktura Polskeho filmu je dost neobvyklá, postupně se stírá rozdíl mezi mystifikací a realitou, divák místy těžko rozpozná, kdy herci hrají a kdy je dokumentární kamera zabírá v reálných situacích... Neztrácel jste se občas? Věděl jste, kdy hrát, že hrajete, nebo hrát, že nehrajete...?
Já si často říkám, že herectví je divný zaměstnání – hrát a napodobovat jiný lidi a jejich charaktery... Ale hrát sám sebe mi přišlo až úchylný. Je fakt, že během natáčení Polskeho filmu jsem se sám začal ztrácet, jestli hrát, že hraju, nebo jenom hrát, tedy hrát, že nehraju, anebo nehrát vůbec. V každém případě, my čtyři kamarádi, v dobrém i zlém, jsme si splnili sen, potkali jsme se s třemi dalšími kamarády a ti nám pomohli natočit náš společný autorský film. Anebo jsme pomohli my jim. Pořád to mám ještě pomotaný.
Ve filmu říkáte: To že hraju sám sebe neznamená, že jsem to já... Jak moc jste to tedy vy? Nakolik jste nechal diváky nahlédnout do svého života?
Hrajeme sami sebe, ale zároveň vlastně i postavy. Ty roviny se ve filmu prolínají. Realita, fikce, dokument, mystifikace... Hodně se odhalujeme, jsme to my, ale někdy si hrajeme sami na sebe a někdy si hrajeme na někoho jiného. Díky tomu jsme se mohli odhalit a pustit diváky tam, do čeho jim nic není a co je jenom naše soukromí, náš život. Divák tak neví, co je pravda, skutečnost. Naše intimnosti schováváme za postavy. Ale často jsme to my. A naopak.
Vzhledem k tomu, že v Polskem filmu hrajete herce Pavla Lišku, byla vůbec nutná nějaká příprava na roli?
Přípravou bylo noření se do formy toho, co nám vznikalo na společných schůzkách. Ten film je na první pohled celkem komplikovaně strukturovaný, ale v podstatě to dává všechno smysl a svobodu.
Komunikace s vaší polskou filmovou partnerkou probíhala bez problémů?
Museli jsme se doopravdy sblížit, se vším všudy! Vyžadoval jsem to jako její hlavní herecký partner a i jako spoluautor tohoto našeho neobvyklého žánru, který se nám nakonec vyloupl. Jel jsem si jí s klukama dokonce do Krakowa i vybrat. Kasia musela pochopit, že mezi fikcí a realitou je v našem případě neidentifikovatelná hranice. Myslím, že jí to nebylo nepříjemné.
Co vás v dohledné době, po profesní stránce, čeká?
Zachovávat si zdravý nadhled a bavit se svojí prací.
JAN BUDAŘ
Jaké byly první reakce okolí po zveřejnění zprávy, že Polski film je vaším režijním debutem? Blahopřání? Údiv?
Blahopřání, údiv i radost.
Byl jste od začátku příznivcem této mystifikace nebo jste se bránil?
Chápal jsem ty důvody, takže jsem se nebránil, ale moc jsem si neuměl představit, co se všechno stane. Jak to pak celý vysvětlíme. Ale myslím, že to dopadlo dobře. Nikoho jsme snad nenaštvali, naopak doufám trochu i pobavili. A já se musím smířit s tím, že až jednou opravdu budu režírovat film, nikdo tomu neuvěří.:)
Zatímco hlavní protagonisté odhalili detaily ze svých soukromých životů, u vaší postavy to nebylo nutné. Jste tomu rád?
Jsem rád, já bych to ani nechtěl. A Marek Najbrt není žádný diktátor, takže nás k ničemu nenutil. Každý dovolil takový průnik reality do filmu, jaký sám považoval za přijatelný. Navíc jsem si pořád připomínal, že to, že hraju ve filmu sám sebe, ještě neznamená, že jsem to já.
V Polskem filmu hrajete poměrně drsného režiséra, který pro úspěch filmu udělá takřka cokoliv, včetně toho, že v Marku Danielovi záměrně „probudí Krakena“ – televizního Havláta. Zažil jste podobný režijní postup, dostat z herce výkon za každou cenu, v praxi?
Na vlastní kůži ne, znám to jen z vyprávění a nejsem úplně zastáncem těchto metod. Pokud je herec svolný a sám je ochoten pro roli hubnout, přibírat, posilovat, zavírat se do tmy a tak dále, je to úplně v pořádku, ale pokud se mu děje něco, co by si sám nepřál, to je pak trochu divný. Ale režiséři jsou blázni, ti jsou schopni všeho.
Jak moc byl při samotném natáčení určující scénář? Improvizovalo se přímo na place?
Scenáristické trio Najbrt, Geisler, Tuček je nadprůměrně talentované. Oni většinu scénáře měli velmi dobře připravenou, ale nikdy se nebránili cokoliv změnit dle aktuální improvizace, nálady, pocitu. Koneckonců čtveřice hlavních herců výrazně přispívala do scénáře.
S režisérem Markem Najbrtem jste prošel všemi jeho dosavadními celovečerními filmy – Mistry, Protektorem a nyní Polskim filmem. Jak moc se za tu dobu, s věkem a zkušenostmi, změnil jeho přístup k přípravě i samotnému natáčení, hercům apod.?
Myslím, že je lepší a lepší. Já hned při prvním Markově filmu vnímal jeho výjimečnost a myslím, že to tak mají všichni herci, kteří se s ním potkají. Je to přátelský, nekonfliktní, talentovaný režisér, který ví, co chce a i když by takový měl být každý režisér, je to poměrně výjimečné, řekl bych.
Co vás v dohledné době, po profesní stránce, čeká?
Připravujeme s kapelou Eliščin Band nové album. Jmenuje se Lehce probuzený a vyjít by mělo do prázdnin. Bude na něm píseň o nejhezčích lidech planety, o pokojových dravcích, o všech svatých světa i o ježíškovi, který snad přijde už letos.
JANA PLODKOVÁ
Na rozdíl od hlavních protagonistů v Polskem filmu nehrajete sebe samu – lákalo by vás to?
Proč ne? Zajímalo by mne, zdali bych bojovala se svým obrazem a snažila se ho třeba vylepšit nebo bych byla schopná ustát realitu.
Na druhou stranu, zatímco oni odhalili detaily ze svých soukromých životů, u vaší postavy to nebylo nutné. Jste tomu ráda?
Ano jsem. Rouška tajemství není na škodu.
Vaše produkční Plodáková nakonec natáčení opustí – zažila jste někdy podobnou situaci, kdy jste měla chuť „zdrhnout“ ještě před poslední klapkou?
Dostala jsem se do situace, kdy bylo zřejmé, že projekt nemá budoucnost. A pokud ano, jeho budoucnost není příliš lákavá. Ale pokaždé se nějakým zázrakem dosáhlo výsledku bez útěku. Těžko se vyskakuje z rozjetého vlaku. To už by musel být velký průser, aby se k tomu člověk odhodlal.
Proč právě Plodáková? Je pravda že tuhle modifikaci vašeho příjmení vymyslel Jiří Ornest?
Ano, tenkrát to náhodou panu Ornestovi vypadlo z úst. Pohotově reagoval na můj přeřek, kdy jsem ho oslovila pane Ernste. A chytilo se to natolik, že to kluci použili do scénáře.
Polski film je, jednoduše řečeno, tak trochu jiný film. Bylo jiné i jeho natáčení? Utkvělo vám v této souvislosti něco výrazně v paměti?
Bylo jiné v nuancích, kdy se točí jako film a kdy jako dokument. Trochu schizofrenní natáčení. Silným zážitkem bylo natáčení v Polsku. Ačkoliv jsou nám tak blízko, jejich nátura je velmi odlišná.
Jak moc byl při samotném natáčení určující scénář? Improvizovalo se přímo na place?
Scénář byl jasně daný a fungoval sám o sobě. Nebylo nutné vymýšlet něco navíc. K improvizacím docházelo mimo záběry.
Co vás v dohledné době, po profesní stránce, čeká?
Na podzim točím s Jitkou Rudolfovou a ještě čekám na potvrzení jednoho filmu během léta. Uvidíme.
zdroj: 2media