Ovšem než-li to vše vznikne právě tak, abychom se ve výstavních prostorách cítili okouzleně, musí proběhnout práce spousty lidí, kteří nasazují svou energii s pokorou před vystavovaným umělcem. Čím silnější je jeho tvorba, tím je i náročnější nezasáhnout špatnou energií do duše jeho umění. A tak bych se ráda i já poklonila  úsilí těchto lidí. Při instalování výstavy Jakuba Schikanedera jsem se seznámila s jednou z nich.
  
Alena Kupčíková (22.10. 1976)
se narodila v &Sumperku, absolvovala pražskou Akademii výtvarných umění, magisterské a doktorandské studium, studovala  rovněž v Jihoafrické republice na Technikon Natal v Durbanu a na slavné Pařížské Ecole Nationale Supérieure des Beaux Arts. Je autorkou řady instalací a projektů s výraznými konceptuálními rysy a mezioborovými přesahy. V roce 2003 získala za své „Chlupatice - erotické kresby“ prestižní mezinárodní cenu LVMH-Louis Vuitton-Moët Hennessey, Paříž, Francie. Její díla jsou zastoupena ve sbírce Národní galerie v Praze, v soukromých sbírkách v České republice, Německu, Holandsku, &Svýcarsku, Japonsku, USA. Je členkou mezinárodní skupiny vzniklé v Paříži FEMLINK 1 žena, 1 video, 1 země. Založila neziskovou organizaci Umění a věda na podporu dyslektickým dětem, Den dyslexie a je autorkou multimediálních interaktivních testů a slabikáře pro děti od 4 let k možnému odhalení a prevenci počátečních problémů při čtení a psaní. Pro současnou výstavu J. Schikanedera je spoluautorkou unikátní PC hry (více http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=12269).

Nemýlím-li se, tak je pro Národní galerii poprvé v rámci výstavy vytvořena hra na počítači určená speciálně dětem. Je to běžné v cizině?
Kupodivu nic takového zahraniční muzea nevytvářejí či své sbírky, výstavy takto neprezentují. V tomto ohledu si dovolím říct, že Národní galerie trochu svůj stín předběhla.
Samozřejmě je zde otázka, kam až člověk může dojit, když si třeba udělá legraci z díla, na které někdo nahlíží jako na unikát, krásu… Z mého pohledu umělce je to jen plus, že to dílo dále může žít.
My jsme díla Schikanedera "nezdeformovali".  Ve hře jsou momenty, kdy vidíte obraz bez úprav, který je zasazený do prostředí noční Prahy. Spíše jsme použili segmenty - symboly z obrazu a ten jen oživili. Ale jen ve chvíli, kdy si s obrazem hrajete.

Mohla byste nám laikům přiblížit, jak vlastně po výtvarné stránce probíhala vaše práce?
Měla bych ještě říci, jak od začátku tato hra vznikla. Dámy z lektorského oddělení Národní galerie, které připravují doprovodné programy k výstavám v NG, daly  podnět k vytvoření interaktivní počítačové hry. My jsme jejich ideu zrealizovali tak, aby to bylo atraktivní a použitelné pro hru. V tento moment se to stává týmovou prací, což je zajímavé, protože každý má jinou představu, zkušenost a ty podněty navzájem dávají nápad na dokonalou formu…
Moje práce na hře vznikala takto. Vzala jsem si za úkol nakreslit celé prostředí hry. Chtěla jsem vyvolat prostředí z doby Schikanedera, město, které zde vidíte, je tvořeno otisky různých předmětů na papír (od korku, houby na umývání nádobí, pletiva, všeho co jsem našla v atelieru), tyto otisky vytvořily určitou strukturu, která se podobá malbě starých obrazů.
Pak jsem to naskenovala a to už je práce v počítači. Vystříhala a vytvořila domy, mosty, lampy…Každý detail ve hře je promyšlený. Velkou součástí jsou efekty postprodukce. Tuhle část dělal kolega Michal Klega a celé to zároveň sám naprogramoval. Pracuje s grafikou a má mnoho zkušeností k nezaplacení. Výborně se nám spolupracuje.
Když hrajete hru, tak si všimněte, v jakém je plánu. Vycházíme zde z leporela, které v této době bylo populární. Hra tak dostává další prostor. Každý se pohybuje v jiném čase jinak rychle. Také bych doporučila povšimnout si u lamp, jak se pohybují můry kolem světla. Snažili jsme se dát té hře opravdu život, legraci, náhodnost, vše co sám život přináší.

Čtenáře jistě zajímá, kde jinde by ještě mohli nahlédnou do vaší práce.
Momentálně chystám výstavu do muzea T. G. Masaryka v Rakovníku – Slyším, jak to vidím, která bude probíhat od 16.8 do 14. 10. 2012. Má díla můžete vidět celoročně v Praze v galerii, která mě zastupuje www.5sgallery.cz.
Dělám také velký projekt ve spolupráci s Národní galerií, a tak bych ráda čtenáře pozvala na Den dyslexie, který se bude konat 9.9. ve Veletržním paláci v Praze. Akce je určená pro děti a rodiče. Návštěvníci zároveň mohou spatřit výstavu DYS umělců, kteří vytvářejí umění v 3D, prozradím, že tu nebudou pouze sochaři.
Vernisáž vypukne od 4.9. Celou akcí se prolíná motto „DYSLEXIE JE DAR“.
Veškerá přesná data a vše bude v čas viset na stránkách Národní galerie i na stránkách naší neziskové organizace Umění a věda na podporu dyslektickým dětem www.dys.cz. 
Moje spektrum práce je od konceptuální tvorby přes fotky, animace, zvuky, videa až po sochy, kresby… Možná mnozí z vašich čtenářů budou znát moje erotická díla Chlupatice. Jedná se o díla z chloupku ženského ohanbí. Dnes tyto chloupky pozlacuji, postříbřím a osazuji diamanty. Nicméně dělám i jiné hry/projekty pro děti, jako třeba multimediální interaktivní testy a slabikář pro děti od 4 let k možnému odhalení a prevenci počátečních problémů při čtení a psaní. Sama vím, co tento handicap obnáší.

Prozradila byste nám něco ze svého osobního života? Třeba vaše malířské začátky, vztah k pohádkám, počítačovým hrám,…
Již od dětství jsem věděla, že budu umělec, malíř. Dnes už vím, že jako dyslektik, který má sám svůj jazyk a obraz, mě ani nic jiného nemohlo napadnout.
Pohádky…spíš jsem je žila přímo v prostoru. V zimě jsem sbírala zmrzlé kousky a schovávala si je ven do krabice, že to jsou diamanty. Je to vtipné, protože dnes s nimi pracuji a také s českým křišťálem a dělám z nich umění. Ale zpět k pohádkám. V 8 letech jsem přepsala pohádku o princezně a princi. Hrál v ní můj bratr Jaroslav a sestřenice Jitka. Režírovala jsem to a měla i malou roli nějakého panoše. Hráli jsme pro sousedy. Byla to legrace… Dokonce jsme za to vybírali desetník. Pohádky byly všude kolem mě.
Z animovaných věcí jsem milovala večerníček, jeden slogan si pamatuji dodnes: „Dobrou noc, strýčku Fido. Dobrou noc, děti.“Je hodně jednoduše nakreslený. Dodnes mám schované i papírové maňásky na prsty, které jsem si kreslila, to mě  bavilo. Myslím si, že má tvorba pro děti nekončí, i když jsem považována za kontroverzního umělce. Určitě vznikne mnoho dalších projektů pro děti. 

Máte sama blízko k dílům Jakuba Schikanedera?
Pro mě jsou díla starších mistrů okouzlující až nyní, v dospělém věku. Samozřejmě na ně koukám s pokorou, jak jsou vytvořena. Ono namalovat krajinu bez pocitu, že koukáte na tu krásu a není to kýč, je pravý kumšt. Mně se nelíbí jen ta díla samotná, ale i ty rámy. Znám sběratele, kteří milují Schikanederova díla a dokáží o nich mluvit hodiny. Já se na Schikanedera samozřejmě dívám jako na kolegu,na  jeho techniku atd., ale některé obrazy třeba i na fotce vypadají neskutečně monumentálně a ve skutečnosti je to malý obraz.
To je také vlastní zjištění. Takže překvapující a pobaví nejen formou… 
 
Co vás inspirovalo při tvoření této hry?
Naštěstí je z této doby mnoho věcí zachováno od nábytku, oděvu atd. Tato doba není od nás tolik vzdálená a mně osobně byla velice sympatická. 
Žila bych v té době hned, ale asi spíše v nějakém honosném domě, ne jako posluhovačka (smích).
Myslím si, že hodně nápadů na samotnou image jsme z té doby viděli i v hudbě a ve hrách pro děti, třeba právě leporelo…
Jak říkám, je to týmová práce.
Každý vždy přihodí něco. Při kresbě/malbě kocoura jsem si ho představovala v podobě chlupatého maňáska, který už odehrál spousty představení.
Tato hra nechce pouze přiblížit dílo Jakuba S. Jelikož už máme zkušenosti s edukativní pomůckou dys., tak jsme nemohli opomenou momenty, kdy se procvičuje prostorová orientace, paměť, koncentrace, rozlišování tvarů a rozlišování pozadí. Proto nemusíte ani znát, ale je tam vše, aby se dítě mohlo lépe učit a být ve střehu.
 
Můžeme se těšit za malé i velké na další obdobnou počítačovou aplikaci?
Uvidíme, třeba se to stane tradicí, že Národní galerie začne ke všem svým dlouhodobým výstavám dělat hry pro děti…
Ale z naší dílny momentálně děláme náš slabikář a testy pro děti jako prevenci dys v německém jazyce. 

Přeji hodně úspěchů ve vaší tvorbě a děkuji za rozhovor.
 



Černý anděl - 2012, český křišťál Preciosa® GENUINE CZECH CRYSTAL, krajka,
ručně zalité Aralditem, 81,5 x 58,5 cm

(foto Janusz Konieczny)