My Češi podle autora milujeme „pohodu“ a proto jsme možná tak tolerantní a proto si necháme mnohé líbit, raději ustoupíme, než abychom se pouštěli do nějakých konfliktů a nepříjemných situací. Ona potřeba zachovat si pohodu na všech frontách vzbuzuje dojem jisté pohodlnosti, zbabělosti a nestálosti. Prostě nejsme vždy hrdinové, kteří bojují za svá práva. Nejsme výbojní, ale mírumilovní „citlivkové“ se sentimentální láskou ke své vlasti. Co se týče ale mínění o sobě samých, považujeme se za nejnemožnější národ na světě. To alespoň soudí Benjamin Kuras. A když nad tím přemýšlím, do značné míry s ním musím souhlasit. Právě v této době, kdy se ukazují sliby některých politických stran jako krajně plané a kdy většina národa ztratila zájem o politiku, ztratila chuť se starat o dění v zemi, kdekoliv dojde mezi „lidem dělným“ k diskusi, obvykle končí tím, že každý rezignovaně řekne, že je úplně jedno, kdo stojí „ u vesla“, protože to bude pořád stejné. Ano, my Češi umíme docela slušně rezignovat na cokoliv a rovněž obratně změnit své smýšlení v rámci zachování „pohody“.

Naštěstí pro nás autor nezůstal jen u rozpitvávání naší národní povahy, vždyť by z toho vznikl další důvod k „celostátní depresi“ , a připomíná nám velmi vtipným způsobem naše dějiny včetně všelijakých legend. A hle, našinec si uvědomí, kolik „ochránců“ čekáme, že se objeví a pomohou, až bude našemu národu nejhůř. To je hotový zástup – svatý Václav s Bruncvíkovým mečem, Moravě zas přispěchá na pomoc král Ječmínek a také tu máme celou armádu Blanických rytířů. Takže možná nás potkají ještě skutečně krušné časy.

Nelze pochybovat o tom, že Čechy po roce 1621 opustila řada vynikajících lidí, myslitelů, umělců a vědců. Od „Bílé hory“ to prostě s námi šlo ukrutně z kopce. Když si uvědomíme, že ve třicátých letech devatenáctého století ve většině měst nikdo neuměl pořádně česky, je hotový zázrak, že čeština nezanikla. Inu kromě řady nectností český národ vyniká značnou houževnatostí a navíc v opravdu krušných časech se dokáže alespoň na chvíli semknout a o něco se snažit, ne-li bojovat.

Z pohledu ostatních národů jsou Češi tak trochu exotičtí. Ačkoliv duší a srdcem Slované, kulturu mají v základu spíše západoevropskou. Dudáky najdete ve Skotsku a v jižních Čechách, to samé se týká amerického trampingu, který se u nás těší velké oblibě. Prostě a jednoduše kdejaká „věc“, která vznikla někde na vzdáleném kontinentě, se kupodivu těší oblibě zrovna u nás. Z toho vyplývá, že jsme zřejmě přizpůsobiví, učenliví a otevření novým poznatkům.

Nedomnívám se proto, že nám chtěl Benjamin Kuras svou publikací nastavit výhradně kritické zrcadlo, ale naopak v nás probudit trošku více národního sebevědomí v období, kdy se stále ještě buduje nová demokracie po letech komunistické diktatury. Snad jen bychom se měli naučit v některých případech méně odpouštět a hlavně nezapomínat na některé dějinné zvraty a pohromy.

Nejvíc ale oceňuji, že je kniha napsaná velmi vtipnou formou, kterou nám ale zároveň předkládá velmi vážná fakta z naší minulosti. Z těch důvodů by tato příručka přežívání v české kůži neměla chybět v žádné domácí knihovničce.