Díky tomu jsem i já kdysi strávila vždy několik pěkných slunných měsíců na hřišti před naším panelákem s dětmi ze všech okolních domů. Mrňousové se batolili na pískovišti a maminky spokojeně seděly na lavičkách a povídaly si o svých strastech a radostech. Tak nějak to patřilo ke koloritu jara a léta. Když se ale rozhlédnu dnes po těch samých místech, zejí takřka prázdnotou, přičemž je nejvíce používají pejskaři jako toalety pro své svěřence.

Možná nám ubývá dětí a proto jich ani moc na hřištích nevídáme, ale přesto mám spíše pocit, že vzhledem k neukázněnosti majitelů psů, jsou jim neustále více a více odebírány plochy, kde by si mohly za normálních okolností hrát. Nepustí-li pak maminka svého potomka na pískoviště, či mu zakáže sedět na trávníku, reaguje tím pouze na skutečný stav věci. Každá matka chce mít zdravé děti a tam, kde se najde více psích exkrementů, než květin, skrývají se velká zdravotní rizika.

Já mohu mluvit konkrétně o situaci Neratovic, kde žiji. Většina lidí se bojí vyjít z chodníku na trávník, aby do něčeho nešlápla a kolem domů to spíš vypadá jak v septiku. A o plochách, které mají být určené volnému času dětí, ani nemluvě. Ačkoliv město zvýšilo poplatky za chov psů, nenakoupilo tzv. „vysavače“, které se už v jiných obcích poměrně osvědčily a jsou v boji proti tomuto druhu znečišťování nejúčinnější. Každopádně jsem již několikrát zaznamenala, že ač se dospělí proti psům na hřišti ohradili, se zlou se potázali, neboť je ještě majitelé za to slovně napadali. Podle nejmenovaného pracovníka Městské policie v Mělníku si každá obec pochopitelně upravuje vyhlášky o pohybu psů podle svých potřeb a jejich dodržování má pak samozřejmě sledovat městská policie. Tyto vyhlášky obecně ve většině měst a obcích zakazují volný pohyb psů na travnatých prostranstvích jako parky, či hřiště, dále ukládají, že má pes mít náhubek a být na vodítku kromě prostor, jenž nepatří do majetku obce, zde by pak navazoval zákon o myslivosti. V neposlední řadě je sankciováno vykonávání psí potřeby, pokud majitel exkrementy neodstraní. Když se podaří občanům zadokumentovat, že něčí pes kálí do dětského pískoviště a bude u toho vyfocen i majitel psa, tak to určitě bude významný důkaz v přestupkovém řízení, které zahájí městská policie a postoupí pak projednání přestupkové komisi příslušného městského úřadu.


Abych zjistila, co si o této záležitosti myslí i lidé z jiných měst, oslovila jsem několik maminek a jednoho tatínka a při té příležitosti se jich rovněž zeptala, zda se někdy proti pejskařům vůbec ohradí a jak řeší obecně pobyt svých dětí venku.

Čestmír jako tatínek desetiletého chlapce a šestileté holčičky se s pejskaři hádal ve svém bývalém domově na pražském sídlišti Lužiny docela často. Dnes žije v třípatrovém domě s vlastní zahradou, kde se všichni nájemníci dohodli, že na zahradu mezi děti pejsci nesmí. Radka z Jaroměře takové štěstí nemá a proto její jedenáctiletá dcera využívá veřejná hřiště, kde prý psi sice neběhají, zato na trávnících se to jejich exkrementy jen hemží. Maminka z České Lípy, která si přála zůstat v anonymitě, musela přestat se svými dětmi chodit na písek, protože i když několikrát vynadala pejskařům, aby své svěřence vodili jinam, neuspěla. Celou situaci nakonec vyřešila tím, že s dětmi navštěvuje oplocené školní hřiště, kde se doskočiště stalo improvizovaným pískovištěm. Paní Radka žije v Příboru a předesílá, že psí mazlíčky miluje, ale již několikrát se pohádala s jejich majiteli, kdy je upozorňovala na známou věc, že na hřišti, kde se pohybovaly její dcery, nemají, co dělat. K celé věci podotýká, že v její rodné Ostravě se často najdou na pískovištích i jehly od narkomanů, což považuje za mnohem závažnější problém.

Podle statistik se skutečně rodí málo dětí, ale těch pejsků nám opravdu přibývá a s nimi problém, kde je venčit. Paneláková sídliště i byty jsou poměrně těsné a malé, přičemž dva vlčáci v jednopokojovém bytě trápí svým štěkotem nejedny obyvatele těchto domů.

Požádala jsem studentku Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně Zdenu Dobešovou o objasnění otázek kolem chovu psů v městských bytech. V tomto chovu i v malém panelovém bytě nevidí Zdena Dobešová nic problematického, nicméně se domnívá, že se někteří lidé svým svěřencům nedostatečně věnují. Dodává ale, že neexistuje zákon, který by postihoval chovatele, kteří málo venčí své psy, pokud tedy nejsou na pohled ve špatném zdravotním stavu, poranění, či agresivní. Dostatek pohybu podle Dobešové ale na druhou stranu neznamená ranní a večerní procházku kolem bloku, ale minimálně třikrát do týdne nechat psa řádně proběhnout, což potřebuje pro svůj dobrý zdravotní vývoj a k tomu patří i výcvik základní poslušnosti, aby dokázal i v přírodě reagovat na povely svého pána. A v nutnosti dostatečného pohybu už se skrývá menší potíž. Ve městech se totiž obvykle nenachází dostatek míst pro venčení psů a proto jim často poslouží již několikrát zmíněná dětská hřiště. K tomu Z. Dobešová dodává, že nejhorší je, když majitelé nechávají na hřištích psy pohybovat se bez dozoru, přičemž mohou porazit nějaké malé dítě na zem, nebo z radosti vyskočit a škrábnout jej nechtěně zubem. Tolik tedy stanovisko odborníka.

Podle mého názoru by ale panelová sídliště měla sloužit především lidem, tudíž i maminkám s dětmi, aby se měly, kde procházet. Někdy mám ale dojem, že zvláště ti agresivní pejskaři si myslí, že veřejné plochy tu jsou jen pro jejich miláčky a neberou žádné ohledy na ostatní spoluobčany.

Radnice nemají boj s neukázněnými „narušiteli“ pořádku a čistoty města rovněž lehký, ony „vysavače“ stojí nemalé finanční prostředky, navíc nemohou udržet trávníky a plochy kolem domů permanentně čisté. Dokud totiž nepřestanou být pejskaři bezohlední, dokud policie nezačne skutečně vybírat právě u dětských hřišť a pískovišť pokuty, nic se v této situaci nezmění.