Básník, esejista, textař, překladatel Ján &Strasser má za sebou již sedm publikací rozhovorů, v nichž vhodně volenými otázkami se dostává "na tělo" populárním osobnostem - třeba zpovídal Milana Lasicu, Zdenku Studénkovou, Mariána Labudu či Ladislava Chudíka (o českém překladu z nakladatelství XYZ jsme psali - viz http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=10239). Jak sám přiznává v úvodu své nejnovější knihy o Milanu Kňažkovi chtěl "bloudit spolu s ním v koridorech jeho života." Přiznává v jednom z rozhovorů: "Rád robím rozhovory s ľuďmi, ktorých poznám dobre, ale nie až tak dobre, aby som sa ich už nemal na čo opýtať."

Podobné knihy rozhovorů mají zjevné úskalí, které se daří překlenout jen těm nejzkušenějším - vždy, ať položíte otázky jakkoli, se dozvíte jen to, co dotyčný chce odpovědět. Nikdy nepůjde o komplexní pohled na dotazovaného, bude to jen pohled z jedné strany, v němž nebude názor ostatních - myslím tím umělecké kritiky, přátel (resp. nepřátel), rodiny a kolegů v profesi. Pokud přijmete toto omezení pak projdete v knize řadou oblastí Kňažkova života a v závěru poznáte i jeho názory na život i na umění. Sám &Strasser připustil: "Kladiem otázky, o ktorých si myslím, že sú dôležité a ak oni s tým majú nejaký problém, snažíme sa nájsť kompromis. "

Kniha NOSÍM V SOBĚ MNOHÉ JIZVY údajně vznikla během šesti měsíců - od února do července 2010 a přináší exklusivní pohled na významnou, i když někdy rozporuplnou a kontroverní osobnost Milana Kňažka. Chronologicky projdeme od jeho dětství v rodné vesnici Horní Plachtince, poznáme jeho rodiče (z nichž otec byl za komunistů vězněn) a jeho peripetie při studiu ("dával jsem přednost škole života") až k několikrát odloženému přijetí na V&SMU v Bratislavě. Pak už kolébka jeho života ho zvrtne do Francie, kde získává dva roky bohaté zkušenosti končící nabídkou (nakonec nevyužitou) do Théatre National Populaire. Jednou z Kňažkových jizev je návrat na Slovensko, kde ho čeká jak divadlo tak únik před hrozící vojnou. K tomu peripetie s francouzskou manželkou, která Slovensko nevydrží a odjíždí na Guadaloupe.

Kňažko z doby normalizace vzpomíná, že"hrál jen samé vojáky a partyzány" a obhajuje svoji roli kapitána Nálepky, která mu byla později často vyčítána. O těžké době osmdesátých let říká: "Já osobně se považují za menšího zbabělce, který postupně dospíval a ve svých čtyřiačtyřiceti letech definitivně dospěl a přestal být zbabělcem."

To pak plně dokazuje v další oblasti svého životního snažení - angažováním se v politickém životě. Je příznačné, že &Strasser se ve svých otázkách ani tak nevěnuje Kňažkovým rolím - jak divadelním tak filmovým, ty umělec vzpomíná často jen letmo (chválí z režisérů třeba Petra Weigla a Jřího Svobodu) ale právě jeho úspěchům (a také omylům) v politické práci. V říjnu 1989 vrací Kňažko (jako jediný z umělců v ČSSR) titul "zasloužilý umělec" čímž vyjadřuje nesouhlas s politikou tehdejšího režimu. V listopadu 1989 se stává předním aktivistou "sametové revoluce" a po Praze (kde byl u zrodu Veřejnosti proti násilí) ji přenáší do Bratislavy, kde spoluorganizuje a moderuje listopadové mítinky. Později vstoupil do politického dění, když se stal poradcem prezidenta ČSFR Václava Havla v Praze (sám Havel mu dal neoficiální označení "Havel pro Slovensko").

Jak sám přiznává do politiky vstupoval s naivní představou, že "na nejvyšších místech vyměníme komunisty a dosadíme slušné lidi a odborníky". Složitý byl jeho vztah s Vladimírem Mečiarem (viz foto) - od obdivu až k trvalé roztržce - i k HZDS. Tady jsou &Strasserovy otázky velmi "na tělo" (příklad: "Milane, s tím Mečiarem jsi šlápl do hovna"), případně mu vsugerovává odpověď, např. že "Mečiar rozbil VPN (veřejnost proti násilí). Kňažko se nenechá zatlačit do kouta a reaguje prostě: "To jsem nepostřehl." Přitom se ale nebojí kriticky se podívat na své "jizvy" z této hektické doby. Sám o politice říká, že "seriózní strana splní 20% svých předvolebních slibů" a dodává "ale seriózní strana neexistuje". A v rozhovoru dvou osobností se objeví i vtípek, který si čtenářům dovolujeme ocitovat: "Víš jak se pozná, že politik lže. - Ne. - Otevře ústa."

V roli ministra zahraničí v Mečiarově vládě a později ministra kultury ve vládě Mikuláše Dzurindy se Kňažko vyjadřuje také zcela otevřeně. Citujme jeho názor na financování kultury: "Vláda nemůže říct, že na kulturu nedá. Může říct, že na ni nemá. A podepsat se pod tu hanebnost." Ke svému životu v politice se nebojí říci: "Ćasto jsem dělal kompromisy."

I éra politického života a působení skončila, po důstojném odchodu se Kňažko znovu se stejnou energií vrhá do divadelního a filmového života. Pokouší se navázat na předchozí úspěchy, i když výčet jeho rolí (čtyři desítky divadelních postav, asi apdesát filmů, množství televizních inscenací) je svým způsobem omezený.Jak sám říká: "Já jsem zkrátka na mafiány, podbvodníky, vrahy..."

Poslední část knihy se pak všímá další jizvy - vyrovnání se s popularitou a s její odvrácenou stranou (hlavně štvanicemi v bulváru). A pak také s osobními jizvami, dalo by říci sedmi hlavními hříchy, jimiž jsou pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost. Na vše se Kňažko nebojí otevřeně odpovědět. Přidá k nim i odpovědi na otázky obecnějšího charakteru jako je vztah k Romům. maďarský šovinismus, morálka, svoboda a končí jakýmsi vyznáním: "Nejdokonalejší tvor na světě je člověk. Tak proč je takový nedokonalý? A kde byl Bůh, když jsme ho tak moc potřebovali? Také jedna z jizev, co nosím v sobě."

Kniha MILAN KŇAŽKO /Ján &Strasser : NOSÍM V SOBĚ MNOHÉ JIZVY bude určitě důležitým vkladem do knihovny každého umělecky zaměřeného čtenáře. Přináší poznání o Kňažkově životě a o souvislostech a okolnostech, které ho formovaly, čímž je zároveň jakýmsi seismografem politické a kulturní politiky řady posledních desetiletí. Je však přínosná nejen pro pamětníky, ale i pro generaci, která již mnohé "jizvy" nepamatuje. &Skoda jen, že se málo věnuje Kňažkovým divadelním a filmovým rolím. V převážné míře je jen zmiňuje a nerozvádí. Možná by proto filmografie připojená na závěr s krátkými anotacemi pomohla v orientaci.

V lakované obálce s Kňažkovým poloportrétem na titulní straně knihu s vloženou fotografickou přílohou vydalo nakladatelství XYZ jako jednu ze svých četných publikací věnovaných kulturním osobnostem (např. Daně Medřické, Miloši Kopeckému, Zdeňku Podskalskému, Oldřichu Novému či Jiřině &Stěpničkové). O všech jsme jsme v Rozhledně webmagazinu psali. Je dobře, že nakladatelství se věnuje této oblasti a že se můžeme těšit i na další připravované podobné publikace.

Malá poznámka na závěr: &Skoda, že se k publikaci vydané ve slovenštině musíme dostávat v našich knhkupectvích až při překladu. Zkuste tam dnes ale najít knihu ve slovenském originálu, což bylo ještě před "sametem" zcela samozřejmé.
Foto: xyz.cz, data.idnes.cz, csfd.cz

****************************************

MILAN KŇAŽKO / Ján &Strasser : NOSÍM V SOBĚ MNOHÉ JIZVY
Vydalo nakladatelsví XYZ, s.r.o. v Praze roku 2012.
Ze slovenského originálu Nosím v sebe mnohé jazvy přeložila Zora Veselá.

Milan Kňažko s Vilmou Cibulkovou v divadelní insenaci pražského Ungeltu "Picasso" (2006)