Jednou se vyzpovídám.

Až budu ležet na smrtelné posteli, svěřím se, a přiznám se ke všemu. Ale - jak dlouho to bude trvat - a dokážu s tím žít? I když jsem měla pravdu. Koření bylo v zavařovací láhvi, a on ho každý den pil.

Studený vzduch voněl blížícími se vánocemi,v kanceláři bylo teplo,a pracovní tempo také už nebylo tak soustředěné.Tušili jsme, že se po novém roce opět chystá jakási "reorganizace", což ve skutečnosti znamenalo,že několik zapracovaných lidí bude vyměněno za jiné lidi, kteří vedoucím manažerům mezitím dorostli do dospělosti, a bylo třeba pro ně vytvořit odpovídající pracovní pozice.Ale všechno se vždy pečlivě tajilo do poslední chvíle.Tohle věčné filtrování lidí a statečný boj o vlastní existenci,už dávno poznamenalo vztahy v celém podniku, a takzvaně "přátelské" byly téměř nemožné. Nadcházející volné dny už jsem nutně potřebovala. Toužila jsem úplně vysadit a na chvíli sestoupit z toho nezábavného kolotoče plného bizarních figur,který se točí čím dál rychleji.Bude příjemné vyměnit uřícené předvádění vlastní nepostradatelnosti za klid a pohodu, a dopřát si trochu romantického nadhledu nad lidským pinožením. Něco takového na mne dýchalo z knih napsaných v dobách dávno minulých, ve vzácných večerech,když jsem měla čas a náladu na čtení.

Jako třeba včera.Probírala jsem se knihovnou, namátkou jsem si vybrala povídky Boženy Němcové,trochu jsem se začetla, a nad názvem povídky "Dobrý člověk", a že dobrý člověk ještě žije,jsem se zamyslela. Zlaté devatenácté století se svou slušností a se svou noblesou v mezilidských vztazích. KDE? Kde ještě žije dobrý člověk?

"Zabít ho - by bylo málo!" vletěla do kanceláře Svitka.Překazila mi rozjímání o nevratných hodnotách minulosti, bouchla o stůl nějakými deskami, a shodila malý stromeček do misky s cukrovím. Jako ničivý meteor.
"Co ti provedl tentokrát?" zeptala jsem se bez zájmu,protože věčné frflání k ní patřilo jako jediný módní doplněk k fyzické ošklivosti, a i vraždy byly na jejím programu dost často.Vzpoměla jsem si, že už včera říkala cosi o odměnách, které nebudou,a než bych zase poslouchala projev o šéfově ekonomické zločinnosti, dala jsem jí tisícovku jako vánoční dárek.
V tu chvíli k nám do dveří strčil nic netušící šéf hlavu, a v dobré náladě nám nabídl doušek koření,které pil každé ráno,údajně na pročištění organizmu..."děvčata, nedáte si se mnou?"

"Vyjímečně jsi uhádl - nedáme!" řekla Svitka se soustředěnou protivností. "Ty máš ten svůj organizmus asi zatraceně zaneřáděnej, když ho musíš každý den pročišťovat tímhle svinstvem! Jak se pozná, že to funguje?"
Radostný výraz jeho obličeje splaskl.Otočil se zpět ke dveřím, ale sotva odešel,zapálila Svitka voňavou svíčku,uvařila pro nás kávu,a vytvořily jsme si kancelářskou vánoční pohodu v rámci možností. Moje tisícovka ležela pořád na stole..." a tohle spolu někdy propijeme"... řekla Svitka přátelsky a ukázala na peníze.
"Taky si je můžeš nechat pro kadeřníka nebo do kosmeťáku, aby si dali více záležet",poradila jsem jí roztomile,i když vlasy měla opravdu ošklivé, jako byla ošklivá celá.

V minulé reorganizaci ji dokonce nikdo ze šéfů k sobě nechtěl. Při tak náročné práci mají prý nárok alespoň se dívat na něco hezkého a přívětivého, a ona bohužel nesplňovala ani jedno, ani druhé. A právě můj šéf - ten dobrý člověk z devatenáctého století - se jí ujal, i když důvod jsem moc nepochopila.Jestli mu jí bylo opravdu tak líto,anebo spíš zapracoval její vlivný tatík,a věnoval na změnu postojů k ní nějakou tu kačku? Byla z toho tehdy dost špatná, a určitě se nedozvěděla pravý důvod nenadálého obratu a svého úspěchu. Ale - že by byla za to trochu vděčná? Ani náhodou! Byla protivná a kousavá,a přitom se snažila svádět snad každého chlapa, který jí byl nablízku.Časem milostně zaútočila i na našeho pohledného šéfa,ale její snaha se stále míjela účinkem, i když byl o dost starší. Alespoň já jsem si ničeho nevšimla. Celkově jsme vycházeli uspokojivě,pár pracovních problémů jsme vždy přežili a šéf je zkrátka šéf. Určitě byl lepší než ostatní, a proto jsem nepochopila, proč se Svitka najednou začala chovat jako blázen.Obvyklé nakrucování a zmízání, kdykoliv se objevil, vystřídalo odsekávání,práci dělala lajdácky,při každé příležitosti na něj nadávala a mluvila nenávistně.

Když někdy odjížděl na pracovní cestu a mohly jsme jen tak žvanit, bavily jsme se občas tím,že jsme v duchu vraždily některé neoblíbené kolegy a kolegyně, inspirovány naší společnou literární ikonou Agathou Christie, a snažily jsme se vymýšlet vraždy, které by vypadaly jako nešťastná náhoda. Začala jsem zábavu na toto tema i teď, jen abych jí zlepšila náladu.
"Dovedeš si představit, že jsi Agatha Christie, a právě přemýšlíš o dokonalém zločinu?"
A ona odsekla:
"Kdybych byla Agatha,nedřepěla bych v tomhle hnusným podniku ani chvíli! O vraždách bych přemýšlela jinde!"
Neměla v tomhle směru nikdy moc fantazie, a také jí vadili jiní kolegové než mně - pouze na zabití některých jsme se dokázaly shodnout. Teď právě absolutně a nejvíc nenáviděla šéfa.

"No - pokud jde o něj - jeho by bylo možné zabít poměrně snadno, a nemuselo by se vynakládat moc námahy," žertovala jsem - "nebyl by přece problém do jeho koření nenápadně přimíchat třeba bolehlav, nebo muchomůrku hlíznatou."
"A vidíš - to mně zatím nenapadlo," řekla Svitka, odešla na oběd, a já jsem se mohla zase v klidu začíst do vzácných charakterů lidí minulosti, a do poměrů klidné, morálně noblesní společnosti minulých století...ale nečetla jsem dlouho.
"Mám nápad!" rozletěly se dveře. Zavřela jsem knihu a čekala jsem, co duchaplného přijde.
"Jak to vypadá, a kde to roste? Myslím třeba ten bolehlav", upřesnila Svitka. Nasuším to, a budu mu to nenápadně přimíchávat do koření. Ten zmetek domýšlivej to bude pít až do úplného konce,bude chátrat a chřadnout, já se budu každý den těšit do práce"...
..."Mně se nezdá být domýšlivý," přerušila jsem ji.Po pravdě,protože šéf domýšlivý určitě nebyl.
"A potom - proč myslíš, že by to vypadalo jako nešťastná náhoda? Při pitvě by se na to přišlo, a kdo má přístup do jeho kanceláře? Doba záhadných vražd Agathy Christie už je pryč!"
" Proč by ho měli pitvat? Už je mu dobře přes čtyřicet, tak třeba by to mohl být i infarkt z přepracování - ne? I když on se prevít zrovna moc nepředře. A žádná doba není úplně pryč. Pořád existují vražedné pohnutky, a vraždy předem připravované."
"Je mu přesně čtyřicet sedm, je hezký chlap a celkem charakter, a není důvod proč by měl umírat na infarkt. Co jste si udělali, je mi celkem fuk. Poslední dobou mluvíš jako blázen. V případě zabíjení já věřím jen na náhlé a nečekané pominutí smyslů, afekty, a výpadek zdravého rozumu.Ještě tak bych uvěřila na zločin z vášně, ale to v případě tebe a šéfa nepřichází v úvahu - i když - výpadky zdravého rozumu tady už nějakou dobu pozoruju" - rýpla jsem si.
"Jsi idealistka, naivka, a víš prdlajs!" řekla Svitka." Jsi tu o dost déle než já, ale o poměrech tady toho moc nevíš a každému věříš!"

Ani nevím ,jestli to mělo znít kamarádsky.
"Já naopak - mám do naivity daleko," pokračovala Svitka," ale nejspíš začnu věřit na kouzelnou vílu, zatímco ty jsi obyčejnej lidskej poseroutka. Kouzelná víla na moje přání prostě odstraní toho, koho budu chtít!"

"Co takhle bavit se o něčem jiném, když jsou vánoce? Slušně vychovaný člověk se umí ovládat natolik, aby emocím nebo vzteku nepodléhal - ale to není tvůj případ, a pokud jde o osobní výhrady, těch máš hromadu! To chceš postupně vyvraždit půl podniku?" Už jsem zvýšila hlas.
"Tak dobře - já začnu o něčem jiném, když myslíš, a když jsou ty vánoce. Zapoměla jsem ti ráno říct, že máš jít k řediteli - ty jedna slušně vychovaná osobo, a jestli náhodou dojde na vztek a emoce, nezapomeň si to nechat pro sebe!"

Byl to konec vražené story - nebo naopak začátek?

Naštěstí už byl poslední den. Nějakou dobu se neuvidíme, a dopřejeme si hlavně dostatek odpočinku. Kancelář, šéf i kolegové - to všechno na chvíli zmizí, a nesváry, napěti, a věčný stres možná i zasype milosrdný sníh. Přehodíme výhybku ....
&Sla jsem do ředitelny.
Ale nebylo to v podstatě o ničem. Dozvěděla jsem se cosi neurčitého, a že se to bude údajně řešit, až můj šéf k tomu doplní nějaké podrobnosti...tak tedy přece jen ... jsem asi naivní? Něco bylo ve vzduchu a stahovalo se kolem mně? Nejspíš nějaký podraz? Byla jsem naštvaná,že jsem nic nevěděla, nepozorovala, ani netušila, a nic se zatím neřešilo.. Jako když vám lékař znenadání oznámí, že máte zhoubný nádor, už jen pár měsíců života před sebou, a přitom jste ještě nikdy necítili ani bolest, ani jiné potíže.

K šéfovi do kanceláře jsem vrazila bez klepání,a ignorovala jsem jeho pohoršený kukuč. Jak měl ve zvyku, houpal se na židli v naprosté pohodě.
"Hledáš oběť vaší takzvané reorganizace a nedovedeš si vybrat?" zaútočila jsem rovnou. Jaké podrobnosti o mně skladuješ, že ses zatím ještě nepochlubil?"
Houpal se dál, a nedal najevo vůbec žádný zájem.
"To nemáš ani tolik charakteru, abys mi to řekl sám? Musela mi to jedovatě oznámit Svitka? Hodně jsi mně zklamal - alespoň toho jsi mne mohl ušetřit, když už nemáš odvahu, abys hájil lidi ze svého útvaru! Jsi manažer na baterky, podělaný strachem, abys nevyletěl sám? To je teda pěkně ubohý" - vztekala jsem se na toho dobrého člověka z devatenáctého století. Mluvila jsem dále se vzrůstající emocí k vrzající židli, a úplně jsem přitom zapoměla, že slušně vychovaný člověk emocím nepodléhá.
"Ale - ta černá ti sluší, to se musí nechat" - přerušil mne náhle šéf.
Pravda, nějaké černé oblečení na oslavu posledního předvánočního dne jsem na sobě skutečně měla.
"Díky. &Skoda, že mám tak málo příležitostí chodit v černém!" práskla jsem za sebou dveřmi.
Svitka neříkala vůbec nic,zatímco mně v hlavě hučel roj včel. Její ošklivý obličej,který si dával záležet na grimase absolutního nezájmu, jsem dokonce viděla rozmazaně. Ani nebyla zvědavá - nic. Ona to ví - napadlo mně.Je to celé zinscenované, a vypočítané na efekt.Minuty běžely, pak zapípal telefon a kamsi byla volána ona.
A já jsem šla ještě jednou do kanceláře k šéfovi.

Houpající se židle vrzala, a každé zhoupnutí skončilo záklonem jeho hlavy do otevřené registračky, kde byly vedle hromady papírů také jeho miláčci - doutníčky a koření.
"Jdeš se - doufám - omluvit za ten výstup?" začal hovor sám a modré oči na mne blýskaly. "Zatím jsem se ještě nestačil všimnout, že tu máme tak dramatický talent. Možná, že je tě pro kancelářskou práci opravdu škoda" - zastavil houpání židle.
"Správně! Měl ses mně všímat víc.Ty o mně nevíš věcí - a mám i jiné kvality"...šla jsem až k němu, a ze všech sil jsem zatáhla za dřevěnou roletu. Prkno dopadlo přesně doprostřed ohryzku, a modré oči zůstaly uvnitř registračky. Zaslechla jsem jen tiché prasknutí a zvedl se mi žaludek - to bylo všechno.
A potom - po chvíli - jsem ještě zaslechla příšerný jekot. Nejspíš se vrátila Svitka zvěstovat, jak dopadla její diplomatická mise - ale to už jsem venku procházela vrátnicí.

Kouzelná víla není obyčejnej lidskej poseroutka.







^{_{ikonka> buzzle.com}}