Tento díl a jeho stěžejní tři příběhy (Genocida, Sklizeň, Koloniální pěchota), částečně na sebe chronologicky navazující, zavádějí čtenáře do situace, kdy lidstvo již plně ví, co to vetřelec je, co umí a co s ním proboha nedělat. Zdálo by se tedy, že konečně dojde k nahlédnutí na vetřelce z trochu jiného úhlu pohledu, ale bohužel tomu tak není. Vetřelec, což je mimochodem velice zajímavé, je vetřelce autoři prezentují jako dokonalého zabijáka, na kterém se vždy snaží někdo nějak vydělat. Když to nešlo přes cílený chov, začal se vetřelec rafinovat. Což je posun oproti minulé knize, která sice staví lidstvo do pozice spíš lovců, než bezbranně se bránících obětí, ovšem příběhy, které z toho vznikají, podle toho odpovídají.