Nezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavyLáska s příchutí šansonuO chválu stojím!!! Moc. A přece…Léto je, kdyžZpěv horského potokaNech se unést fantazií v Kadani nebo online
Tip na výlet: Z empírového unikátu na gotické DobroniceDOPORUČUJI filmy Studia GhibliTip na výlet: Litoměřice jsou diamantem severuMáte rádi fantasy žánr a historii? A už jste byli na PevnostConu? Dokumentární film na tabuizované téma smrtiKino, jak ho neznáteSlibný start sezóny v Divadle ViolaKaždý dokáže změnit svět – Ozi: Hlas pralesa Algoritmus lásky – Paradoxy současného světa v mimořádném románuObrazy Josefa Kotrby se objeví hned na dvou výstaváchDivadlo Na zábradlí připravuje pět nových titulůGodzilla ve spáru Masarykovy univerzity
Kniha plná filosofických otázek bez odpovědí doplněná snovými obrázky. Otázky ale kladou zase jen otázky...
Jedinou informaci o obsahu útlé čtvercové knížky v tvrdých deskách dává nakladatelství Albatros na poslední stranu a je dobré si ji na začátek uvést: "Knížka To je otázka je určena k přemýšlení. Filosofické otázky se propojují s kresleným příběhem o přátelství, lásce, smutku a o odvaze žít vlastní život."
Autor Jostein Gaarder je čtenářům znám především vynikajícím románem o dějinách filosofie SOFIIN SVĚT, románem, který dokázal přístupnou a poutavou formou přiblížit základní filosofické problémy a otázky širokému publiku. Jak napsala Jana Semelková "Sofiin svět je pro mnohého z nás snad nejsrozumitelnější „učebnicí“ filozofie všech dob." Čtenář, který zná jméno autora a přečte si výše uvedenou anotaci nakladatele a knihu si případně objedná se dočká nejprve velkého překvapení. Kniha s minimem textu - ten tvoří jen stručné otázky na levé straně a k nim připojené narativní kresby ilustrátora tureckého původu Akina Düzakina.
Vzniká první otázka: Proč jen otázky, kde jsou odpovědi? Pochopíte, že autor chce podnítit čtenáře k samostatnému myšlení a zamyšlení, že je dobré a prospěšné si podobné otázky klást i když na ně není - a ani nemůže být - jednoznačná odpověď . Hned první otázky ODKUD SE VZAL SVĚT? EXISTUJE ŽIVOT JEN NA NA&SÍ PLANETĚ? jste si určitě sami někdy položili. Možná vás překvapí třeba otázka MŮŽE NĚKDO VĚDĚT, CO SI MYSLÍM? Vedle otázek směřujících k vlastnímu životu - POTŘEBUJU MÍT K TOMU, ABYCH BYL &SťASTNÝ HODNĚ VĚCÍ?, JAK TO, ŽE UMÍM MLUVIT?, PROČ MÁM SNY?, JAK SE SVÝM ŽIVOTEM NALOŽÍM? jsou zde i otázky až metafyzické - EXISTUJE BŮH? MŮŽE TEN, KDO UŽ NENÍ NA SVĚTĚ VĚDĚT, JAK SE NÁM DAŘÍ?, CO SE SE MNOU STANE AŽ UMŘU? a pak i otázky na něž by ani věda neodpověděla - CO JE ČAS? PROČ EXISTUJE SVĚT?
Jsou to skutečně otázky, jaké si bude klást dítě, uvážíme-li, že kniha je "pro čtenáře od 7 let"? Je možné ji dát dětem bez toho, aniž by u její "četby" asistoval dospělý? Myslím, že děti nepotřebují ani tak otázky. Těch se od nich rodiče dočkají v míře svrchované. Potřebují však odpovědi. Alespoň náznaky či pomoc při hledání a řešení životních nejistot. Oporu, že na problémy života a na to, co jim život přináší nejsou sami. Přesně tohle však knížka nedává. Vrhá děti do problémů, které jsou často nad jejich síly (i nad síly mnoha dospělých), vnucuje jim otázky ( a tím i nejistoty). Nepochybně důležité, ale bez toho, že by byl brán ohled na věk, vývin a duševní stav dítěte. Je správné dávat dětem otázky na téma, k němuž ještě nedorostlo? Vše má svůj čas - i filosofické otázky jako CO SE SE MNOU STANE AŽ UMŘU? nebo znejisťující otázky typu MŮŽU SE SPOLEHNOUT, ŽE CO SI PAMATUJI, SE OPRAVDU STALO? si děti jednou položí a budou hledat pomoc u dospělých. Přijde-li otázka dříve, buď dítě znejistí nebo je nebude zajímat.
Zkušební test knihy v naší rodině proběhl tak, že třináctiletá vnučka po přečtení otázek řekla: "To jsou otázky na něž nemůže odpovědět nikdo. Tak proč to chcete ode mne." O dva roky mladší sestru otázky vpodstatě nezajímaly vůbec, ale zato ji zaujaly ilustrace. Dokázala najít ucelený příběh (což dospělé nenapadlo) o chlapci, milujícím svého bílého psa, chlapci, který - jak pochopila - měl bratra, který zřejmě zemřel, ale je s ním stále - někdy jako vzpomínka ve skutečné podobě, jindy jako duch. Společně procházejí různá prostředí, poznávají tajemný svět vesmíru, lesa i třeba mořskéhjo dna. Dospělá maminka při prohlížení obrázků jen prohlásila, že jsou morbidní, strašidelné (duch) a že v příběhu chlapce chybí jeho rodiče.
Česká literární kritika zapěla unisono pochvalné tyrády na Gaarderovu knihu. Kniha "nabízí cesty k odpovědím, pobízí nás, abychom našli někoho dalšího, zkušenějšího, kdo nám poradí, jak odpovědět. Tím nás vytrhává z virtuálního světa, vsazuje nás do reality a učí komunikovat slovy." - Otázky jsou "jakýmisi ukazateli, turistickými značkami, navigací udávající nám směr kudy jít." - "Hlavními hrdiny vyprávění v obrazech jsou malý chlapec a bílý pes, kteří jdou světem a poznávají nepoznané. Zajímá je všechno – vesmír s hvězdami, stromy, domy, život v nich, lidé, ale i vzpomínky a smrt. Najdou vše, co hledají? " - "Autoři neříkají „věci se mají tak nebo onak“, jen lehce posouvají dětského čtenáře, aby se dokázal sám zorientovat v otázkách, které trápí člověka od okamžiku, kdy se poprvé postavil na dvě nohy a uvědomil si, že uvažuje a přemýšlí."
Názory mohou být pochopitelně různé. Asi nejspolehlivější bude, když si každý rodič knihu nejprve prohlédne a uváží, zda a kdy ji svým dětem věnuje. V každém případě se dítě bez jeho asistence u četby neobejde. A dospělý si musí zvážit, jak by on sám na předložené otázky odpověděl. A uvědomit si, že to vůbec nebude jednoduché. Otázky totiž - ať chceme či nechceme - plodí zase jen otázky...
********************************************************************
Jostein Gaarder: TO JE OTÁZKA
Z norského originálu Det sp?rs přeložila Jarka Vrbová.
Ilustroval Akin Düzakin.
Vydalo nakladatelství Albatros v Praze roku 2013.
Jsou dobré a "dobré" otázky pro děti
Knihu jsem měla příležitost docela podrobně prolistovat a děkuji za citlivou, zejména VARUJÍCÍ kritiku výše. Naše děti se radostně, i obtížně učí velké množství věcí a nejcennějším nástrojem jsou JEJICH otázky odpovídající JEJICH věku. Tato kniha podsouvá dětem otázky, které se tváří jako důležité (a v jisté fázi většinou dospělého života jistě důležité budou)a podstatné. Problém je, že nenabízí odpovědi. A děti odpovědi potřebují. Děti nepotřebují přemýšlet a diskutovat a "smyslu života a tak vůbec", potřebují odpovědi na jejich věčné "proč?". Ta knížka je odjištěná zbraň, kterou dospělí míří přímo na srdce dítěte s prstem na spoušti a říkají mu: "Tohle je dobré, aby sis, milé dítě prožilo a zamyslelo se nad tím."
Otázky nesoucí otázky nové - to je pozitivní, nebo
Domnívám se, že tato knížka je krásně provokující. Jsem přesvědčena, že děti potřebují přemýšlet a diskutovat a hledat odpovědi. Hlavně se musí naučit ptát se a na otázky dostávat odpovědi. Tuto knihu nelze strčit dítěti do ruky - čti si - a jít sledovat odpolední seriál. Dá se nad ní hezky vyprávět a obě strany přinesou něco podnětného. Nejdůležitější je právě ona komunikace, která nám schází, a diskuse, aby se rozvíjelo myšlení a nebyly přijímány pravdy jiných. Tak to vnímám já a pro mne je ona kniha výzvou, velikou výzvou, ostatně stejně jako všechny knihy tohoto autora.
Děti jsou různé v různém věku
Knihu bohužel nemám, měla jsem možnost číst jen některé příspěvky o ní a vidět ukázky na internetu. Reaguji jen na některé drobnosti, se kterými vnitřně nemohu souhlasit a ráda bych pro to uvedla svůj názor.
Dítě mladší 4 let nechápe, co je smrt. Nepochopí to, i když mu to vysvětlujete, jak chcete. Pořád má pocit, že je tu naděje: stačí přece zavolat doktora, nějak toho člověka/zvíře "opravit". Nezabývá se tím: miluje zaběhnuté rituály (pravidelné aktivity, které se konají – čas na vstávání, čas na spánek, na jídlo… dodávají mu jistotu a klid: když to funguje, tak to zvládá, svět je v pořádku) a jeho čas také běží cyklicky (včera, zítra, je to stejné, nevnímá, že se lidé mění: stárnou, umírají, máma tu byla včera a bude zítra).
Ale! Nedlouho po té – na konci pátého roku, určitě už však v šesti, sedmi letech začne vnímat smrt (netřeba mít nějakou tragickou zkušenost). Na řadu přicházejí ustavičné vyděšené otázky: „Mami, jak dlouho budu žít? Proč lidé umírají? Taky umřu? A jak jsi stará, mami? Kdy umřeš? Já se bojím smrti. Nikdy nechci umřít…“ Když se tohle poprvé objevilo u mé kamarádky, která měla tehdy 6letého syna, vyděsilo nás to. Úplně jsem tehdy zapomněla, že jsme to probírali na VŠ v psychologii.
Následně se to samozřejmě opakovalo u většiny dětí (určitě u všech; rozdíl je v tom, jestli se o tom bavíte s přáteli, nebo s dětmi). Děti právě v šesti, sedmi letech nahlížejí do (ne)konečna – je to snaha pochopit smrt, vesmír… Jakmile porozumí, že to, že umřou třeba v 85 letech, neznamená, že to přijde brzy, začnou se soustřeďovat na hlubší poznání, a už bez paniky. Děti tedy šesti, sedmi letech otázky ohledně smrti zajímají.
Jak dítě roste, vyvíjí se mu mozek. U mladších dětí dominuje pravá hemisféra, ve věku vašich vnoučat přechází dominance na levou hemisféru, s postupem uzrání vzniká spolupráce obou hemisfér. Tj. něco jiného evokuje předškolní děti a mladší školáky, něco jiného starší školáky a následně dospělé.
Píšete, že děti nepotřebují otázky, ale odpovědi – není to přesně tak. Děti jsou fascinovány světem a chtějí ho nejlépe co nejrychleji pochopit. Ideálně vše teď a hned! Ano, chrlí jednu otázku za druhou. Je to neřízený chaos, který nejde do hloubky. Od toho tu jsou rodiče, pedagogové a další zkušení dospělí, kteří zastaví podněty zahlcené dítě (a že těch podnětů dneska je!), a snaží se pomoci dobře položenými otázkami koncentrovat jeho mysl. Dítě musí pracovat na něčem, co je zpočátku namáhavé, ale důležité pro to, aby mohlo nastoupit školní docházku: soustředit se na otázku a začít s ní pracovat, aniž by odbíhalo od jednoho k druhému. Jestliže jsou k tomu ještě nějaké mnemotechnické pomůcky (obrázky, ukázkové předměty), ideálně to napomáhá k lepšímu pochopení tématu. Osobně to aplikuju na své děti odmalička, a dělá to spousta maminek.
Vzpomeňme jen na leporela – ukážete dítěti obrázek, ono se soustředí nejprve na celek (kočička), po té na obecnější detaily (je hnědá), a pak na drobnosti (sedí, má na krku mašli, jaká je mašle? A tak dále).
Právě touto formou se dítě učí soustředěnosti, pomáháte mu rozvíjet schopnosti jeho mozku a řeči. Vytváří věty, které se rozvětvují. Rozšiřuje si slovní zásobu, ale i fantazii. Ve věku, pro něž je určena vámi recenzovaná knížka, už děti vidí i to, co je za obrázkem. Nejde tu jen o namalovanou figuru, ale o příběh kolem ní.
Knížka je určena pro spolupráci. Pokud chcete zabavit dítě, protože nemáte na něho čas, tuhle knížku mu nedávejte. Pokud chcete strávit příjemné společné chvilky, dozvědět se více o dětské fantazii, pomoci dítěti k jeho rozvoji, tak si spolu sedněte, nahlédněte do této knížky, nebo i jiné a povídejte si spolu.
Dneska jsem už tak málo všichni pohromadě.
Toť vše, co jsem k tomu chtěla říci.
Krásný den.
Martina Boučková
Otázky
Dle mého názoru děti potřebují odpovědi na SVÉ otázky. Vnímavý dospělý jistě pozná, na jaké úrovni se jeho dítě zrovna pohybuje a leckterý rodič jistě také čelil situaci, kdy bylo jeho dítě vystaveno něčemu, na co rozumově či emocionálně nestačilo. Můj syn začal řešit smrt ve 3 (!) letech, kdy s tím některé s dětí přišlo do školky. Bylo to náročné období pro nás všechny a určitě bych už neriskovala ho vystavovat takové zátěži tím, že mu budu podsouvat něco, na co zatím nemá. Neznám tu knížku, ale domnívám se, že podobné otázky bude v průběhu života každý řešit a to přirozeně a v období, kdy na ně bude nejlépe připravený.
Pro upřesnění
Nakladatelství doporučuje knihu dětem od sedmi let. A s těmi už se opravdu dá debatovat nad uvedenými tématy.
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.