Reprezentačně vypravená kniha se podrobně zabývá němou érou české kinematografie. Od prvních kinematografů – „edisonovského“, který promítal poprvé v hotelu U černého koně Na Příkopě 18. října 1896 a konkurenčního „lumierovského“, který měl pět dnů zpoždění a uchýlil se do hotelu U Saského dvora v Hybernské ulici, se postupně čtenář dostane k prvním českým pokusům o natáčení filmu a k prvním filmovým společnostem.
 
Začátky českého filmu jsou poměrně dobře známy a jména architekta Kříženeckého či Ponrepova biografu zná čtenář jistě ze střihových filmů, publikací i románu Adolfa Branalda MY OD FILMU. O deset let se však situace začíná poměrně komplikovat a osamělé fandovské pokusy o natáčení vrcholí vznikem filmových společností - nejprve a.s. KINOFA pak hned ILLUSION, ASUM, pak už LUCERNA FILM a po první světové válce už těch společností kvapem přibylo.
 
Autorka poměrně podrobně zaznamenává celou hektickou dobu včetně stavby ateliérů a růstu výrazných osobností, jejichž jména bude čtenář znát již z filmových děl zvukových, např. Karel Lamač, Vladimír Slavínský, Josef Rovenský, Svatopluk Innemann, Václav Bínovec či Gustav Machatý. Zásluhou publikace je prezentace jejich děl němých, které – až na výjimky jako Machatého EROTIKON, který se v dodatečně ozvučené a rekonstruované kopii dostal nedávno do sítě českých filmových klubů – v drtivé většině nemůže dnešní divák znát. Zvuk prostě ovládl kinematografii a k vrcholům němé éry (snad s výjimkou amerických grotesek) se nelze v kinech (ani v televizi) dostat. Spolu s režiséry dostávají svůj prostor i herecké osobnosti od Josefa &Svába Malostranského přes Andulu Sedláčkovou, Suzanne Marwille, Theodora Pištěka až po Anny Ondrákovou.
 
První část knihy se věnuje především vzniku filmových společností, některým významným osobnostem a přináší dobové recenze vzniklých filmů. Méně už se rozvádí jednotlivé filmy – už proto, že řada prvních snímků se nedochovala a jak autorka uvádí „o mnohých filmech se nezachovaly ani žádné tiskové zprávy.“ Je dobře, že autorka uvádí ve výčtu i nedochovaná či ztracená díla.
 
Ve druhé části knihy nazvané SILNÁ ČTYŘKA V ČESKÉM FILMU se podrobně rozebírají osudy (osobní i filmové) herečky Anny Ondrákové, režiséra Karla Lamače, kameramana (či operatéra jak se tehdy říkalo) Otto Hellera a herce Theodora Pištěka, k nimž je připojen režisér Martin (Mac) Frič. Opět se na ně a na jejich dílo díváme prizmatem dobového tisku, což se odráží v další části knihy příznačně nazvané NAPSALI O NICH. Tady přibude např. herečka Suzanne Marwille (jíž je již v prvním díle věnována značná pozornost), režisér Josef Rovenský či jeden z prvních českých filmařů Alois Jalovec.
 
Třetí část knihy přináší rozhovory s některými osobnostmi pod názvem ŘEKLI O SOBĚ, dočtete se ZAJÍMAVOSTI Z FILMOVÉHO SVĚTA, nezapomene se na dobový humor NA PLACE BÝVALA LEGRACE. Pak jsou zařazeny výňatky z recenzí významného kritika Otakara &Storcha Mariena ( z nichž je již dříve hojně citováno), čtenářské dopisy a připojena je jako dodatek kapitola K HISTORII PRVNÍCH BIOGRAFŮ, kde kromě Prahy je zmíněno Brno, Liberec, Olomouc a Jihlava.
 
            Celá kniha je založena na podrobném prostudování dobového tisku, což je od autorky velký přínos. Byla to práce určitě dlouholetá a v takovém rozsahu je ojedinělá. Kateřina Boušová dějiny filmy (kromě vlastní literární a kritické práce) musela studovat velmi pečlivě a za svou práci se zaslouží uznání. Kniha je přesvědčivá ve výpovědích o tvůrcích či kinematografickém dění od počátku až do třicátých let. Dala by však najít některá jména, která by si zasloužila podrobnější rozvedení – např. bratři Deglové. Protože po dlouhé době jde v podstatě o třetí publikaci věnovanou němému českému filmu (těžko sehnatelná HISTORIE ČESKOSLOVENSKÉHO FILMU V OBRAZECH 1898-1930 Jaroslava Brože a Myrtila Frídy z roku 1959 a Dějiny československé kinematografie (1. díl) LUBO&SE BARTO&SKA vydaná roku 1979) čekal bych podrobnější rozvedení obsahu a vyznění alespoň špičkových filmů jako třeba STAVITEL CHRÁMU. Je vidět, že práce s dobovým tiskem v knihovnách a archivech je lehčí než „nakoukání“ filmů ve specializovaných projekcích. Což ale není výtka, ale spíše konstatování, že k podrobnému studiu naší němé kinematografie potřebujete zmíněné knihy všechny. A co je snad nejdůležitější – spolehnout se na dobový tisk je sice záslužné, ale problém může být v jeho výběru (názor kritiků nebývá shodný) a autorka jej nesmí ponechat bez vlastního názoru, korekce a doplnění dnešním kritickým pohledem.
 
            Vydání „dějin“ české němé kinematografie je záslužným činem nakladatelství XYZ. Kniha ve skvostné grafické úpravě obsahuje řadu fotografií a reprodukcí plakátů a může sloužit jako dárek pro ctitele filmu. Bohužel se opakuje nectnost několika publikací z poslední doby. Vzhledem k tomu, že ke knize se bude čtenář vracet, případně studovat některé její úseky a proto, že podle zvolené nesourodé koncepce se s řadou osobností a filmů setkáte opakovaně (jak v úvodní části tak v dalších dílech) by bylo nezbytné přidat rejstřík (jak jmenný tak věcný). Bez něho je orientace v knize složitá.