Na mediálním trhu lze v dnešní době sotva hledat prostor. Michaela Lejsková si ale skulinku našla. V roce 2010 na něj přivedla profesní magazín Best of, který představuje rozličné profese a publikuje pouze rozhovory s lidmi, kteří touto cestou svoji profesi představí. Magazín není jediným hybným činidlem, ale představuje také možnost osobního setkání pro všechny, s nimiž magazín rozhovory publikuje, na tak zvaných profesních setkáních, která pořádá třikrát do roka. Tento kontakt považuje jeho zakladatelka za velmi důležitý. Poznat ženu, která se za projektem skrývá, jsem se pokusil tak, že jsem ji postavil do úplně jiné pozice, než na kterou je celá léta zvyklá, tedy do role respondenta.


 

Ještě si občas vzpomenete na své dětství, kdy jste poprvé sáhla po tužce?
Nejprve jsem si zamilovala četbu a až později psaní. Po tužce ale sahám nerada, protože nejsem spokojená se svým krasopisem. Ještě že nám moderní doba nabízí i jiné způsoby, tedy elektronickou formu. Je ale pravda, že tímhle způsobem zaznamenávání připravujeme budoucnost o artefakt.
 
Čím jste toužila být?
Vzpomínám si, že jsem chtěla být rozhlasovou moderátorkou a to bylo ještě na prvním stupni základní školy. Ale když jsem slyšela svůj hlas v nahrávce na magnetofonu, změnila jsem názor. Vyzkoušela jsem si pár profesí a jedno vím jistě: Vždy, když jsem v práci přestala být šťastná, odešla jsem z ní. Mě moje práce musí naplňovat, musím cítit smysl a výzvu, zápal a radost, samozřejmě i ekonomickou rovnováhu. Jinak ji nedokážu vykonávat. Určitě ne dlouhodobě.
 
Kdo vás v počátcích vaší kariéry inspiroval?
Nevzpomínám si na nikoho. &Sla jsem a vždy jdu jen tam, kam mi talent dovolí. A pokud na to nemám, snažím se to včas poznat. Magazín tvořím se svým týmem, který je z většiny stabilní, již tři roky. Zatím stále jdu, zatím mi to talent dovoluje. (úsměv)
 
Studovala jste žurnalistiku, nebo jste sbírala zkušenosti takzvaně „za chodu“?
U mě to bylo tak, že jsem se věnovala úplně jiné profesi. Vlastnila jsem kosmetický salon a psaní bylo mým koníčkem. Nyní je to naopak. Je čas jít dál a tam, kde jsem, se cítím dobře. V tomto směru také doháním vzdělání a obor studuji na vysoké škole při práci. Je to inspirativní a současně mě to přivedlo k ujištění, že na studia nikdy není pozdě a škola se stala mým koníčkem, ne podmínkou mé profesní seberealizace. Důležitější je opravdu chtít svoji práci dělat, zajímat se, získávat praxi a udržovat si povědomí a zdravý úsudek, odhad na situaci, trh, a tak podobně.


 

Mediální svět umí být tvrdý, měla jste někdy chuť toto prostředí opustit? Jestli ano, tak co nebo kdo vám dodal sílu?
Někdy se tak cítím, ale chuť tento svět opustit zatím nemám. Jde o úskalí práce, ve které je primárně zapojen lidský faktor, a jak na jedné straně jsou lidé, kteří dokáží energii vzít, na druhé straně jsou lidé, kteří mě nesmírně motivují. A tak se to stále docela vyvažuje. Hlavně mě motivují ti lidé, kteří skutečně pracují na rozvoji nejen svých schopností, ale na tom, aby naše republika opravdu vzkvétala, a dá se říct, aby se také zahojila. A to je otázkou pro každého z nás. Bohužel stále ještě někteří lidé dokážou uvěřit, že dělat nic nemusí, že přijde nějaký novodobý spasitel a on to všechno udělá. Tenhle přístup ale společnost spíš zahubí, než spasí.
 
Vzpomenete si na nějaký zážitek z minulosti, který vás nejvíce posunul kupředu?
Prožila jsem si určité období, těžké chvilky, ale nemohu nikoho vinit. Jen sebe. Že jsem si odmítla připustit, že se daná věc může stát. Až jsem si to s odstupem připustila, i když už bylo pozdě, na odpuštění byl vždy správný čas. Pak jsem se posunula, a tak je to vždy.
 
Dle jakých parametrů si vybíráte spolupracovníky, dáte na šestý smysl?
Lidi, se kterými spolupracuji, mám velice ráda. Je to několik redaktorek, korektorek, programátor či několik fotografů, jimž vděčím za kus pracovního života a hodně zkušeností do života. S lidmi v redakci jsme si blízcí, protože práci, kterou děláme, máme rádi, spojuje nás ten zápal, smysl magazínu a touha na sobě pracovat. S každým člověkem se nesmírně učíme a posouváme, je to pestrá a zajímavá práce, kterou pokud člověk nemá rád, nemůže ji dělat jen s vidinou výdělku. Nové lidi si vybírám ne podle vzdělání, ale podle chuti tuhle práci dělat. Hodně věcí mohu redaktory naučit, ale pokud jsou naše přesvědčení odlišná, nejde to. U svých lidí si vážím především toho, že se na ně mohu spolehnout, že jim mohu důvěřovat a jsou schopni samostatné práce. Zkrátka mohu se o ně opřít a snažím se, aby oni nalezli totéž u mě.





Co je obtížnější? Ekonomická rozhodnutí, nebo práce s lidmi?
Za vším hledám lidský faktor. Ale náročnost jmenovaného bych neporovnávala. Vše je o lidech.
 
Říká se, že čím neuvěřitelnější vize může být, tím snadněji se proměňuje ve skutečnost. Máte s tímto rčením vlastní zkušenost?
Když se ohlédnu, asi ano. Ale nechci si nic takového připustit, protože já jsem všemu, pro co jsem se kdy rozhodla a co jsem udělala, pevně a hluboce věřila. Pokud jsem se mýlila, narazila jsem, nemusela jsem k cíli dojít, ale to je život a zkušenost. Každopádně míru neuvěřitelnosti si nikdy nepřipouštím, pokud se rozhodnu za svou vizí jít.
 
Každá osobnost má v sobě určité charisma. Je to tím, že dozrává zkušenostmi, věkem, svými omyly i pády, nebo to již má uloženo kdesi v genech? 
Nevím, jestli je to výchovou, nebo genetikou, ale s jistotou mohu říci, že ve mně z mých rodičů určitě něco pokračuje. Je to jistě láska k přírodě, pracovitost, starostlivost, ochota pomáhat druhým a víra.
 
Můžete říci, kolik rozhovorů jste již uskutečnila? A vybavíte si svůj první?
Bylo jich více než pět set. Svůj první rozhovor jsem dělala s jedním zpěvákem, kterému jsem to řekla až po pár letech. On to nepoznal, myslel si, že jsem profík, a nasmáli jsme se. To je spojeno s tím, že pokud něco dělám, tak naplno. Na své první rozhovory jsem se připravovala i několik týdnů. Nyní to je jiné. Jednak nemám tolik prostoru a pak, ta praxe mi to usnadňuje. Přesto co rozhovor, to originál a bez opravdového zájmu o respondenta není na dobrý rozhovor šance.


 

Dodnes se masmédiím přisuzuje úloha páté velmoci. Neoslabují je sociální sítě, například Facebook?
Neřekla bych. Lidé spolu komunikují, projevují svůj zájem a názor, a to je dobře, přestože je to elektronickou formou. Jediné, co mi na tom vadí, je fakt, že mnoho věcí, které člověk napíše, by v mnoha případech osobně neřekl. Velice se mi líbí, jak jsem to zažila v Paříži. Že se spolu lidé setkávají, navštěvují se doma a hovoří spolu o všem. Soirée, tedy společenský večer – francouzská tradice. To bych ještě více podpořila i u nás. Já mám návštěvy ráda, takže za sebe mohu říci, že u mě jsou hosté vždy vítáni. Čas od času pořádám i setkání tematická, protože si myslím, že všem zúčastněným to více přinese, když se sami nějak zapojí, než když jen přijdou.
 
Jak vznikl název magazínu?
Název jsem vymýšlela tři měsíce a byla jsem přesvědčená o názvu Naše profese. Hodně lidí mě od toho odrazovalo a pak přišel můj známý z Brna, Jiří Vondrák, a měl to za tři vteřiny. Podlehla jsem spontánnosti a dala Best of. Je to dobré proto, že některé rozhovory publikujeme i v cizích jazycích, například v angličtině, němčině nebo francouzštině. Ale zavádějící je, myslet si, že píšeme jen o nejlepších lidech. Na někoho nejlepšího nemám měřítko. Zajímá mě, zda dotyčný svoji práci dělá dobře a má o ní společnosti co užitečného říci.
 
Co nejlepšího by v letošním roce mělo váš magazín Best of potkat?
Neustávající činnost. Pro mě není úspěch něco vybudovat, ale udržet to. Magazín provozuji tři roky a mám velkou chuť v tom pokračovat. A ta nejlepší věc, která ho může potkat, je zájem o jeho obsah, narůstající počet čtenářů, kteří přicházejí s touhou něco se dozvědět.
 
Není-li to tajemstvím – každý si musí najít způsob, jak relaxovat, jak obnovit síly. Vlastníte nějaký osvědčený způsob, jak si dobít baterky?
Nemyslím si, že člověk může úplně vypnout. Já si nejlépe odpočinu, když změním činnost a zaměření pozornosti. Ať je to na cokoliv, hlavně, když k tomu odklonu dojde. Ale je pravda, že docela ráda uklízím a věnuji se domácím pracím. Anebo občas stěhuji uspořádání bytu, to mi připadá osvěžující. (smích) Lituji, ale sport nepatří mezi mé koníčky. Sportuji jen velmi relaxačně.


 

Jestliže se neustále potkáváte s mnoha úspěšnými lidmi, zcela jistě byste mohla prozradit, z čeho pramení schopnost prosadit se? Není to částečně i otázka okolností či štěstí?
Prosadit se musí člověk hlavně chtít, musí věřit tomu, co dělá a věřit, že je schopen dosáhnout kýženého výsledku. A bez štěstí to opravdu nejde. Kromě toho je také pravda, že komu není dáno, tomu se dát nedá a na pomyslný Olymp stejně nedojde. Buď to v sobě člověk má, nebo ne. Což se nemusí také hned projevit.
 
Filozofové se usmívají, když tvrdí, že náhodě se musí vždycky vyjít vstříc. Rovněž v poušti, jak praví jedno staré přísloví, tryská nejkřišťálovější voda, nesmíme si ovšem zapomenout číše, abychom se vůbec mohli napít…
Myslíte něco ve smyslu – štěstí přeje připraveným? Tak to je pravda a o tom se přesvědčuji denně. Žádné náhody a kdyby neexistují. Nic k člověku nepřichází jen tak.

 

Obraťme se k dnešní realitě. Je naše česká společnost čím dál bohatší, nebo naopak začíná kulturně strádat?
Já ten hlad po kultuře vítám, protože jí kus nabízím ve své tvorbě. Přináším osvětu v podobě profesních rozhovorů, nabízím lidem způsob, jak si mohou více porozumět, být si blíž. To je kultura a také nacionalismus, který bychom neměli projevovat jen při hokejovém zápasu na mistrovství světa. Každý den žít a myslet tak, abychom cítili pospolitost, úctu a sebevědomí z toho, kým jsme a můžeme být.
 
S kým byste ráda propovídala celou noc?
S Karlem Čapkem, ale to je nemožné. Tak vidíte, nějaký nereálný sen přece jen mám.
 
Z čeho by člověk nikdy neměl slevit?
Z víry v Boha. Nikdy.



 
Měla by se sdělovat pravda za každých okolností, nebo by se člověk měl spíše přiklonit k tak zvané svaté lži?
U mě lidé vědí, na čem jsou, protože si jich natolik vážím, že jsem k nim upřímná. To není vždy přijímáno, protože někdo se může urazit, nebo to vnímat jinak negativně, ale to už je jeho téma. Já osobně nemám ráda mlžení ani milosrdné lži. Pravda je pravda, tam nemá kompromis co dělat. Ostatně, ještě jsem nepoznala lež, kterou by pravda nepřekonala. Všechno ostatní není skutečný život. Neupřímnost okrádá lidi o čas, důvěru a pevné vztahy.
 
V mnoha různých periodikách se vychvalují nejvzdálenější i nejexotičtější krajiny. Do jaké země byste ráda zavítala na dovolenou?
Exotika mě neláká vůbec. Mám raději město a poznávání, než ležení u vody. Pokud někam do zahraničí cestuji, je to nejčastěji Řecko, nebo Francie. Ze všeho nejradši jsem ale doma. 

Co budete dělat, až nebudete šéfredaktorkou tohoto časopisu? Psát paměti?
Hodně se učím od lidí, jejichž rozhovory publikuji . A vaše otázka mi připomněla slova příslušníka RAF, válečného veterána Emila Bočka. Ten se naučil žít dneškem díky válce. Doba byla taková. Je mu přes devadesát let a stále tak žije a chce žít do konce života. Včerejšek už byl a zítřek tu ještě není. Nač šidit dnešek o pozornost, kterou si právem zaslouží?
 
Děkuji za rozhovor.
 
Text: Vladimír Stibor
Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com   
Oficiální stránky profesního magazínu: www.ibestof.cz   
Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz