Nejprve se koncert přesunul ze stadionu do zastřešené arény, což způsobilo především problém s lístky na sezení, které se diváci museli měnit. Pak ještě kamiony s technikou nedorazily včas a zahájení se muselo posunout o téměř dvě hodiny. Nakonec bylo na ploše znát, že počet lístků prodaných původně pro prostor stadionu převyšoval kapacitu plochy. Vzhledem k panujícímu vedru, zatížené klimatizaci a nemožnosti přinést si s sebou na plochu pití je tak trochu zázrak, že nedošlo k žádnému neštěstí.


 

Vystoupení The Wall, které Roger Waters v Čechách poprvé předvedl již před dvěmi lety, však již rozhodně nezklamalo. Úžasná show plná 3D efektů a prostorovým zvukem jen doplňuje nadčasovou inteligentní muziku, jakou The Wall bez diskusí je. Nechyběl legendární teacher, vlajkonoši, vybuchující letadlo ani pátrající vrtulník. 



Zeď, která byla během koncertu postavena i rozbořena, je dominantní kulisou, která dovolí vyniknout nicotnosti člověka. Celé aranžmá koncertu zkrátka jen vyzdvihuje nadčasovost pinkfloydovské hudby.


K tomu přispěla i aktualizace promítaných filmů, kdy např. ve skladbě Goodbye Blue Sky vypadávají z bombardérů symboly nejen totalních režimů a náboženství vedoucích k fanatismu, ale také symbol dolaru a nadnárodních společností. Ledově se vás přitom dotkne manipulace, která nás neustále obklopuje v různých podobách.

Rogerovi Watersovi se rozhodně nemůže upřít snaha o dokonalost a přizpůsobení. Nechyběly nápisy na zdech v češtině a velkým překvapením jistě byl Watersem lámanou češtinou podaný proslov. (Alespoň nám slovo "spravedlnost", na kterém si takřka zlomil jazyk, zopakoval dvakrát.)


Role diktátora Watersovi rozhodně sedí, ovšem přesto v některých skladbách David Gilmour hlasově chyběl. Waters ho plnohodnotně zastoupit nemůže, neboť jeho hlasový projev je mnohem údernější. V některých pasážích, ač byly zvládnuté dobře, se posluchačům také trochu zastesklo po Gilmourovi-kytaristovi. Jeho dokonalá ruční práce se strunami je pravděpodobně nenahraditelná.

Osobně mě překvapil poměrně laxní přístup posluchačů, kteří se rozdováděli až těsně před závěrem koncertu a dokonce ani tleskající dětský sbor ve skladbě Another Brick in the Wall je nijak zvlášť nerozhodil. Napadlo mě, že je to právě proto, že se nás všech tématika The Wall stále více či méně týká... Jsme opravdu svobodní? Nebo jsme zase jen pěchota v rukou někoho?


A z toho jde mráz po zádech... mimochodem úžasný doplněk toho bušícího tepu srdce, který vám vnutí správně ozvučené bubny, a těch vstávajících chloupků po těle, jež vám způsobí dobře naladěná kytara.


_{Foto: vlastní zdroj (foto z mobilu)}