Ach....ach....jenomže já jsem takhle nevzdychala po lásce.Už nějakou dobu jsem pozorovala,jak teplota vody v motoru mého auta povážlivě stoupá, a i když jsem ji na posledním čerpadle dolévala,zase začala vařit.Vnímala jsem páru - i venku bylo horko k udušení.Moje auto se začalo přehřívat právě tady,na silnici třetí třídy v Krkonoších,kudy jsem jela navštívit svou bývalou kolegyni. Pozvala mně na pár dní k sobě na chalupu, a já jsem radostně vypadla z města,z prachu a špíny ulic,lidí,a z věčného hluku. Současně s vařící vodou v motoru auta jsem si uvědomila,že neregistruji,zda jedu správným směrem. Připustila jsem, že nejspíš bloudím, a už hodinu jsem nepotkala žádné vozidlo v protisměru, ani mě nikdo nepředjížděl.Pustina.Vyvařená voda - rána -a dost.Zjistila jsem, že praskl klínový řemen.Nový jsem neměla, a i kdybych ho byla měla, asi bych nedovedla řemeny vyměnit.Tak tedy konečná. Na krku soumrak, a jsem na neznámém místě v horách - jediná jistota,jíž jsem musela pro nejbližší dobu přizpůsobit svůj program.Mobil byl bez signálu -jako nějaký ošklivý sen. Začala jsem propadat zoufalství.
Pak jsem zaslechla zapraskání větviček, a zvuky kroků.Prokristapána - Krakonoš! Asi se proměnil v přívětivou paní s hustými, prošedivělými vlasy, zapletenými do copu otočeného kolem hlavy jako věneček, na sobě měla dlouhou sukni a v ruce košíček s houbami.

"Nějakou dobu už vás pozoruju", řekla mi,"ale jestli si to neumíte spravit sama,tady s tím nic nenaděláte."
"A - není nablízku nějaký hotel?" Rozhodla jsem se, že tu přespím a z hotelu si zavolám odtahovou službu, nebo nějakého opraváře.
Zasmála se.
"Tady - a hotel?"
"No dobře - nebo nějaké jiné ubytování, třeba penzion."
"To vyjde nastejno.Jedině snad jedna zimmer frei - u mně.Kdyby vám to nevadilo,přespíte tu,uděláme si smaženici, ráno něco k snídani a pak můžete v klidu vymyslet co dál."
Moc se mi do toho nechtělo.Přespat v cizí chalupě bůhví u koho - ale na druhou stranu bylo štěstí,že se objevila. Co bych tady v lese sama dělala?
"Já jsem Amálie", představila se, "a bydlím kousek odtud. Pomůžu vám odtlačit auto ze silnice na tuhle cestu, tady se mu nemůže nic stát."

Zamkla jsem auto a šla jsem za Amálií.Malá vesnička byla asi tak dva kilometry daleko pořád do kopce, typicky horská.Pár chalup a už nic. Ani pošta, krám, nebo hospoda. Bože - jak tady může někdo žít celý život? Amáliina chalupa nebyla malá ani velká, ale byla útulná, přívětivá a čisťounká. Za chvíli už voněla smaženice z čerstvých hub a domácích vajec od slepiček, které se procházely venku, a ke každé chalupě jich pár patřilo. Byla jsem hodně unavená. Peřiny,které mi Amálie nastlala, byly měkké, voněly levandulí, a jak se doma v noci často budím,tady jsem spala jako zabitá.Bylo už devět hodin,když mnou Amálie zatřásla a kuchyní voněly buchty.
"Ježíš - ale já jsem měla vstát dřív! Musím dostat auto do nějaké opravny!"
"Vaše auto stojí před chalupou", usmívala se na mne široce, a nalévala mi bílou kávu."Nate - tady máte kafe a vemte si buchtu."
Úplně mi vzala nervozitu,bez které nedokážu skoro nic.Jsem nervozní snad už ze zvyku - doma, v práci,pořád někam pospíchám, nebo neuroticky pobíhám jen tak. Amálie, pečlivě ustrojená jako včera, byla naopak pomalá a klidná. Je tady prý spokojená, i když - jak jsem vyrozuměla - má dost malý důchod a žije z toho,co jí dům dá. Na zahrádce pěstuje zeleninu,ovoce,chová králíky a slepice.Připoměla mi mou babičku,která už je dávno tam nahoře, ale byla zrovna taková - strašně hodná. Jezdila jsem k ní na prázdniny, a byly to vždycky moje nejhezčí prázdniny. Vzpoměla jsem si na celé své dětství a skoro jsem se rozbrečela.

"Ale - jak se sem dostalo moje auto? Měla jste mě vzbudit!" hartusila jsem, abych zakryla citové rozpoložení.
"Zmínila jsem se sousedovi, a ten ho přitáhl. Opraví vám ho sám. No - a - alespoň jste si pospala. Já vstávám brzy vždycky."
Odmítla ode mne přijmout peníze za jídlo a nocleh.
"Lidi si mají pomáhat,příště třeba pomůžete zase vy mně."
Jenže nebude žádné příště. Teď odjedu a Amálii už nikdy neuvidím. Asi bych sem nenašla cestu,a vlastně ani nevím, jak se to tady jmenuje. Ale než jsem odjela,nabídla mi,že kdybych chtěla zase přijet třeba i na pár dní, byla by ráda. Přijedu Amálie - slíbila jsem, a myslela jsem to vážně.
Začala jsem ji navštěvovat pravidelně tak jednou za čtvrt roku,zůstala jsem vždy pár dnů a domů jsem se vracela odpočatá a nabitá energií. Do hor jsem se těšila, a sama Amálie na mně působila skoro zázračně. Vždycky měla naklizeno, navařeno a napečeno, její sousedi byli milí,skromní a laskaví.Na všechno bylo dost času,všechno probíhalo v klidu a v pohodě, neexistoval tady spěch,nervozní pobíhání, ani dohady po telefonu. Krásná příroda, ticho,a tisíce vůní lesa, polí a luk. I proto možná vypadala Amálie tak dobře, i když se nikdy nemalovala a nepoužívala žádnou kosmetiku. Vždycky měla nažehlenou halenku, a dlouhou hnědou, nebo zelenou sukni, nebyla tlustá ani hubená,a chodila lehce a vzpřímeně. Nikdy jsem ji neslyšela lamentovat, a hubovala jen jednou,když jsem jí chtěla pomoci s úklidem a v předsíňce jsem sesmýčila ze zdí pavučiny.
"A jak bych asi bez pavouků zvládla tolik much? Myslíš, že si olepím chalupu mucholapkama? Pavouky si pěstuji, abys věděla. Patří k přírodě."
K přírodě možná,pomyslela jsem si,ale v předsíni by být nemuseli. Nejspíš to nějak patří k vesnické filosofii - nahlas jsem ovšem neřekla nic -když chce pavučiny, má je mít.

Občas byla smutná, a posteskla si nad tím, že dříve tu bývalo živo, ale teď už ve vsi vymřeli skoro všichni muži,a osamělých "děvčat" jako je ona, pořád přibývá.Jinak se nesvěřovala,třeba jak dlouho je sama a zatím jsem se ani nezeptala, kolik je jí let. Ale jestli kolem šedesátky jak jsem tipovala, tak snad už přímo na lásku nemyslí - po pravdě - nikdy jsem nepřemýšlela o lásce mezi seniory, a o tělesné už vůbec ne.
"Víš - jak je smutný, když nemáš celý den s kým promluvit? Ty chodíš do práce,a jsi ve městě mezi lidmi. Ne že bych tady neměla dost práce, a popovídám si s králíkama, nebo venku se sousedy,ale vždycky se musím vrátit domů, kde jsem sama, a život pro mne představuje jen televize. Když ji vypnu, hučí tu meluzina - spát musím sama, nikdo mně nepohladí, ani nevezme za ruku."
Vzala jsem ji za ruku a pohladila jsem ji. To mi povídej Amálie - to mi povídej. To znám důvěrně.Lišíme se od sebe jen počtem let a meluzínou - ostatní je stejný. Představila jsem si život na chalupě v horách v zimě, kdy venku je vidět jen od devíti ráno do pěti odpoledne,prší, nebo padá sníh, všichni jsou zalezlí - strašné!

Ale zase bylo jaro, a moje Amálie podezřele zářila jako hvězda, pořád mluvila, smála se, a prý musím poznat Lojzíka. Asi byl můj obličej jeden veliký otazník...."to je jeden vdovec z vedlejší vsi"... upřesnila. Docela náhodou jeli na nákup ve stejném vlaku, společně nakoupili, a po cestě zpátky se domluvili, že Lojzík vždycky v sobotu přijede pomoci jí na zahrádce. A pak už odjížděl domů až v neděli večer.
Panebože! Měla jsem o Amálii strach. Kdoví, s kým se stýká. Celou cestu autem jsem byla nervozní. Lojzíkova chalupa je ta poslední, za ní stojí vysoká skála, zahrada je do svahu pečlivě udržovaná, květiny, skalka, nahoru vybudované schůdky, a na nich ....vysoký, šedovlasý,štíhlý muž nám běžel nedočkavě naproti... "Amálko, miláčku"...podal jí kytku a políbil ji. Byl už připravený a jeli jsme zase zpátky,protože u ní společně oslavíme jejich narozeniny. Oba se narodili na jaře, a od sebe jsou jen pár let. Lojzík - oblečený do bílé košile a černých kalhot, na výšku sotva prošel dveřmi Amáliiny slavnostně připravené kuchyně, aby nakrájel na krajíčky domácí chléb a uzené maso, na plotně voněla houbová polévka, na stole na bílém ubruse čekal nazdobený oříškový dort, a v předsíňce za dveřmi jsem zahlédla láhev slivovice. Oběma dohromady - je dnes přesně stopadesátpět let!
Vím,že v sednici má Amálie jen jednu velikou dřevěnou postel - kde asi spává Lojzík?

Večer jsem seděla na zápraží, svítily hvězdy, vonělo jaro.
Ach....bez ní život šťastný není....


^{_{ikonka: anyasgarden.com}}