Za dob našich babiček celé namlouvání probíhalo mnohem extrémněji, výrazně starší a tzv. již zajištění muži se ženili s mladými dívkami. A naopak příliš mladí muži obvykle nezískali ruku své vyvolené, neboť z pohledu rodičů ji většinou nemohli poskytnout materiální zajištění. O této problematice pojednává nejedno dílo klasické literatury, či dramatu, vzpomeňme jen Strakonického dudáka, či Maryšu, která skončila v náručí vdovce se čtyřmi dětmi. Bohužel většina dívek se těmto „společenským pravidlům“ nebránila a více, či méně hrdě nesla statečně svůj úděl děvčete vdaného proti své vůli. K jejím základním povinnostem patřilo porodit muži syna, pokračovatele rodu a běda, jak by se před svatbou zjistilo, že dívka mít potomstvo nemůže ze zdravotních důvodů, v tom okamžiku měla garantováno, že se neprovdá. Naše prababičky se vdávaly i podle svého náboženského přesvědčení a tak sňatek katolíka s evangelíkem byla neobyčejná výstřednost, jež mnohé dívky uvrhla do rodinné klatby.

Nedělejme si ovšem iluze, že dnešní partnerské vztahy nepodléhají podobným nesmyslným konvencím. Odborníci sice přesně stanovili kritéria tzv. „vhodných partnerů pro manželství“, přesto stále ještě platí nepsaná a mírně středověká pravidla typu – muž má být vyšší než žena, nejméně o dva roky starší apod. Ukázkově vzorný a ideální partner má mít tedy spíše určitou výšku a věk, než dobré povahové vlastnosti. Jako by si většina lidí vytvářela nějaký úsudek pouze podle toho, co vidí. Pokud by ale klíčem k úspěšnému partnerství byla přiměřená výška a věk, nemusely by se vůbec řešit žádné vztahy a asi bychom v našem životě nehledali nic jednodušeji, než právě vhodného partnera.

Troufám si ale tvrdit, že při výběru partnerů funguje v těchto konvencích jistá diskriminace vůči ženám. Vždyť najde-li si dvoumetrový muž ženu o půl metru menší, nikdo se nepozastavuje nad tím, že to vypadá neesteticky, nebo je to vůbec divné, protože takový muž dodržel konvenci – je vyšší. Na druhou stranu najde-li si žena muže jen o pár centimetrů menšího, už se za nimi ohlíží lidé v metru, pokyvují nesouhlasně hlavami a podivují se, proč s ní dotyčný muž vůbec třeba vyjde z domu. A s věkem nastává podobná patálie. Padesátníka nikdo nepokárá za to, když pojme za manželku dívku dvacetiletou, ale pokud si čtyřicátnice najde jen o pět let mladšího partnera, bude pro své okolí divná a nepochopitelná.

Problémem zůstává, že málokdo si umí připustit třeba existenci mužů bažících po extrémně silných dívkách, ač jsou sami drobné postavy, rovněž, že se některým ženám líbí menší muži a některým mužům zas vyšší ženy a že dokonce někomu vyhovuje o mnoho let starší, nebo mladší partner. Tak nějak podvědomě chceme, aby se vše uspořádalo podle zakořeněných konvečních představ. Každý člověk je originál a má také vlastní představu o svém partnerovi. A tu bychom měli druhým dopřát. Už jen tím, že se za zdánlivě nesourodými páry ohlížíme na ulici, že o nich mluvíme, že je neumíme bez povšimnutí akceptovat, nahráváme všem těmto obecným konvencím.

Naštěstí v jiných zemích, které si neprošly marxistickým materialismem a nezapomínají na důležité a podstatné hodnoty, není měřítkem výběru povrchní a hloupá konvence, ale naopak zde panuje svoboda výběru a proto se prakticky nikdo nepozastavuje nad jakkoliv smíšenými páry. Jednoduše se některé věci vůbec neřeší a heslo – buď šťastný nemá význam stokrát opakované fráze, ale upřímného životního kréda, které zahrnuje velmi podstatnou oblast osobního života jednotlivce.