Místem děje je koncentrační tábor v Auschwitz-Birkenau, který je známý spíš pod názvem Osvětim. Arnošt Lustig tímto táborem za války prošel, čímž jeho kniha dostává druhý rozměr, je plná detailních postřehů, které tuto prózu posunují do oblasti dramatické reportáže. To ostatně Lustig umocnil ještě tím, že jednou z hlavních postav knihy je Vili Feld, hrdina Lustigova dřívějšího románu „Můj známý Vili Feld“, ke kterému se Lustig navíc již dříve vrátil. Jeho knihy se tak vzájemně propojují a tvoří střípky jednoho velkého dramatu, svědectví o nezvyklé krutosti. Bůh stvořil člověka a člověk stvořil lágr.

V románu o devatenáctileté Collette se potírá natolik rozdíl mezi fikcí a realitou, jako v samotném ději splývá pravda a lež, dobro a zlo, člověk a zvíře. Jak mají vězni přežít, čemu mají věřit na tak absurdním místě, kde neexistuje jediná jistota kromě té, že každý z nás musí někdy zemřít? A přesto tu nejde jen o to kdy, největší hodnotu tu nemá život jako takový, ale jeho ukradená důstojnost. Hodnoty se obrací naruby. Kdyby se člověk mohl alespoň na poslední vteřinu očistit, i když pošpiněním, říká Collette, když Vilimu vypráví o polské dívce, jež se v poslední chvíli před smrtí spíš náhodou podařilo zastřelit jednoho z Němců (Modlitba za Kateřinu Horowitzovou).

A samotná Collette? Devatenáctiletá belgická dívka, která místo slibovaného přesídlení skončila spolu s rodiči a sestrami v Osvětimi a jen díky své kráse jako jediná z rodiny není okamžitě splynována. Stane se členkou pracovního oddílu Kanada, který třídí zbylé svršky po zavražděných a hledá v nich zašité cennosti. Collettina fyzická krása, která ji v prvém okamžiku zachránila od smrti, jí však nyní přináší příliš mnoho nechtěné pozornosti unterscharführera Weissackera, jehož choutkám je nucena se podvolit. Zbytky své duše, tak pečlivě schovávané na dně chřadnoucí tělesné schránky, pak Collette v ukradených chvílích – čímž velice riskuje - sdílí s českým trestancem Vilim Feldem. Kdo pláče, zemře, zjistila Collette. A tak nepláče, statečně bojuje za poslední zbytek své lidskosti. Budeš-li mít strach, že zemřeš, budeš mít i strach žít.

Může-li se vůbec zdát příběh z koncentračního tábora ještě víc bolavějším, pak toho Lustig dosáhl kontrastem brutality lágru s něžností mladé dospívající ženy, která si všímá. Nespravedlnosti, krutosti. Nezměrné bolesti matek. Neschopnosti vězňů se bránit. Nelidské účelovosti v chování trýznitelů. Příští básníci už nebudou muset vymýšlet peklo, připomíná nám prostřednictvím Collette Lustig a jeho výstižné postřehy nám mají nejen přiblížit hroznou realitu, ale také nás varovat. Před ďáblem v nás, lidech. Před strachem, který nás svazuje.

Vyprávím to skoro nerad, tvrdí na konci knihy Lustig, čímž jen umocňuje dojem, že se jedná víc o reportáž, než o román. Stalo se toho přespříliš.

Lustig Arnošt: Collete, dívka s Antverp

Mladá fronta 2013

www.mf.cz