Dílo Krzysztofa Kieślowského není třeba českým divákům příliš přibližovat. Hlavně celý desetidílný DEKALOG proběhl televizními kanály a navíc kina promítala s poměrně slušným ohlasem dva díly „desatera“ rozvedené do podoby celovečerního filmu KRÁTKÝ FILM O LÁSCE a KRÁTKÝ FILM O ZABÍJENÍ. Mimořádný ohlas u nás a také ve světě si získal film DVOJÍ ŽIVOT VERONIKY, který se stal doslova
kultovním dílem jisté části mládeže a poslední velké dílo - Kieślowského trilogie TŘI BARVY (podle barev francouzské vlajky) proběhla s velkým ohlasem především ve filmových klubech.
Z obálky knihy zhlíží
tvář režiséra se smutnýma očima, v nichž je zapsán jeho nepříliš optimistický životní úděl i jistá bezradnost celého jeho pokolení. Stačí otevřít úvod a první kapitolu a zjistíte, že člověk Kieślowski má daleko do povýšeného, namyšleného a o své pravdě přesvědčeného umělce. Setkáte se naopak s
nebývalou skromností, opravdovostí a upřímností, s níž vzpomíná na své dětství, začátky a tvorbu a spolu s tím – jakoby mimochodem – nahlédnete do jeho myšlení a cítění, poznáte jeho názory, ať umělecké či morální, jeho lásky a
neskrývá před vámi ani své nedostatky, jichž si je vědom. Je až s podivem, když umělec, jehož dílo oslavuje celý svět, o sobě řekne, že
„neumím vyprávět děj“ či že má nedostatek toho, co je pro dělání filmu nezbytné – trpělivosti. Snad stačí přidat i jeho velmi stručnou odpověď na otázku francouzského Libération
proč točí filmy: „protože neumím nic jiného.“
Kniha
KIEŚLOWSKI O KIEŚLOWSKÉM vznikla z
rozhovorů, které s umělcem vedla
Danuta Stoková, uvedená na knize jako editorka. V pěti kapitolách se v podstatě chronologicky vyjadřuje režisér ke své tvorbě, zmiňuje impulzy, které vedly ke vzniku jednotlivých děl včetně v té době panující politické situace v Polsku. Trochu výjimkou je první kapitola, která se snaží shrnout jeho neradostné dětství s nemocným otcem a častým stěhováním z místa na místo, jeho prvotní zájem o divadlo, studia na filmové škole a jeho začátky u filmu. Režisér v ní také sděluje své
filmové lásky od Felliniho a Bergmana až k
„největšímu režiséru posledních let“ Tarkovskému. V trochu neorganicky složené kapitole, která je zřejmě kompilátem z mnoha rozhovorů, se bohužel nedozvíte, proč byl Kieślowski inspirován právě filmem tak, že se pokoušel na třikrát dostat do filmové školy (ve třetí kapitole jen zmíní, že
„šel jsem tam ze ctižádosti, nikoli proto, že bych považoval filmování za důležité.“ Jako perličku si pak můžete přečíst jak se dokázal vyhýbat vojenské službě i za cenu drastického úbytku tělesné hmotnosti a získání
diagnózy schizofrenika.
„Mám strach z lidí, kteří chtějí člověka něčemu naučit nebo mu ukázat cíl…,“ říká a dodává:
„Mám panickou hrůzu z těch lidí, stejně jako se bojím politiků, kněží, učitelů, všech těch, kteří dávají poučení, kteří vědí. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že ve skutečnosti nikdo neví.“ Možná v podobných slovech je jistý klíč k jeho tvorbě – Kieślowski v ní nikdy nekáže, nementoruje, nevnucuje názor či přesvědčení,
nenutí diváka zaujmout jeden jediný názor. Naopak – představuje často modelové situace, rozehrává je, nechá je na diváka působit a na něm pak je, aby zaujal „své“ stanovisko.
Nejsou to filmy myšlenkového kalkulu ale díla prýštící ze srdce a k divákovu srdci mířící.
Proto možná překvapí, že Kieślowski byl z počátku – a dosti dlouho (včetně školních filmů) –
dokumentaristou a v jeho dílech se odrážela polská současnost - jako třeba dělnické stávky v roce 1970, stanné právo či pociťovaná nutnost reformování komunistické strany. Snaží se porozumět nejen těm, kdož proti komunizmu bojují, ale i těm dnes kritizovaným.
„Dokonce i tehdy, když se děje něco špatného, když někdo podle mého názoru jedná špatně, pokouším se ho pochopit. Ať je jakýkoli, musím se pokusit porozumět tomu, proč je takový.“ Tak se dívá třeba na dělnického ředitele, který se postaví mafiánské stranické organizaci ve filmu
NEVÍM nebo na členy stranické kontroly ve filmu
ŽIVOTOPIS. Stejně tak si všímá společenských problémů třeba lékařů v
NEMOCNICI, což se samozřejmě poté odrazí v jeho tvorbě hrané. Informace o jeho dokumentech jsou cenné, protože žádný z nich u nás neznáme. V našich kinech se v roce 1978 hrál jen krátký film
SEDM ŽEN RŮZNÉHO VĚKU zachycující umělecký vývoj baletky od nejútlejšího věku až do okamžiku, kdy zanechává své aktivní činnosti a sama se stává učitelkou – film mimo spektrum základní režisérovy pozornosti, o němž se v knize vůbec nezmiňuje.
Kieślowski si posléze uvědomil velkou potíž dokumentárního filmu , že
„všechno se popsat nedá“ a říká:
„Čím blíže člověku chci být, tím více se přede mnou uzavírá.“ Proto se údajně začal věnovat
hranému filmu. V tom prvním točeném pro televizi PERSONÁL sleduje mladého absolventa Lycea divadelní techniky, který se proti očekávání dostává jen k místu pomocného krejčího v opeře. Možná právě z tohoto zorného úhlu může nezaujatýma očima bystře pozorovat konflikty mezi personálem a umělci byť cítí rozčarování z intrik a pletich, které ve světě umění panují.
Další dva film jsou neseny v duchu zájmu o politiku.
JIZVA – film, který by Kieślowski možná rád vymazal ze své filmografie, byl pokusem o rehabilitaci ředitele velkého průmyslového podniku (Franciszek Pieczka), který čelí protestům obyvatel, ve sporech se postaví na stranu dělníků a…svůj boj prohrává. Pak přišel
KLID, v němž propuštěný vězeň (Jerzy Stuhr) nachází práci na stavbě v Slezsku ale je vtažen do sporu mezi vedením a dělníky.
AMATÉR už si našel cestu i do našich kin. Jerzy Stuhr v něm hraje člověka, který si pořídí amatérskou filmovou kameru a snímá vše co vidí. Bohužel i to, co nesmí vidět a narazí na cenzuru… Nakonec obrátí kameru proti sobě protože
„jako filmař-amatér se ocitl v pasti a pochopil, že i když dělá něco s dobrým záměrem, může tím sloužit lidem, kteří toho zneužijí.“
K filmu
NÁHODA se Kieślowski vyjadřuje jen velice stručně, považuje ho za nezdařený. Trochu mě to mrzí protože právě tento film mám velice rád (stále je v repertoáru filmových klubů) a jakoby nastartoval
osudovost náhody v lidském životě, jakou najdeme i v pozdějších dílech. Hrdina NÁHODY v podání Boguslawa Lindy má možnost prožít tři životy,
tři různé osudy, podle toho, jak se v jednom kritickém okamžiku, kdy se snaží dostihnout ujíždějící vlak, zachová. Jednou se stane komunistickým aktivistou, podruhé pracuje v ilegální opozici a třetí „osudový příběh“ rozvíjí jeho kariéru lékaře „plnícího své lidské závazky.“
Kieślowski jen komentuje:
„Nikdy vlastně nevíme, na čem náš osud závisí. Nevíme, od jaké náhody se bude odvíjet.“
Ve filmu
BEZ KONCE se Kieślowski vydal do soudního prostředí aby natočil
„příběh o zesnulém advokátovi a ženě, která po něm zůstala.“ Opět jakoby
tři filmy v jednom – film má publicistickou část, která se týká mladého dělníka, část týkající se životopisu té ženy a
metafyzickou část, to znamená
„svět vyzařující z toho člověka, který už není a pronikající k těm, co po něm zůstali.“ I když to metafyzické vlákno se Kieślowskému podle jeho slov nepovedlo, stal se tento pokus jakýmsi startem k dalším filmům, kde se stává nositelem příběhu. A ještě k jednomu důležitému momentu při něm došlo – v soudní síni se režisér seznámil s advokátem Krzysztofem Piesiewiczem a
osudové setkání znamenalo jejich další plodnou spolupráci.
Piesiewicz byl také tím, kdo přišel s nápadem natočit deset filmů s námětem Desatera Božích přikázání. Měly to být filmy o lidech, nikoli o politice, protože
„politika osmdesátých let nás přestala zajímat.“ Kieślowski říká:
„Protože život v Polsku je těžký, často nesnesitelný, musel jsem nějaký fragment toho nesnesitelného ve filmech ukázat.“ DESATERO zahrnuje výzvy k vzájemnému pochopení, milosrdenství, obětavosti pro druhé a vyznávání hodnot jako je víra, láska, pravda a spravedlnost. To se volně odráží v deseti příbězích z tehdejšího Polska, fiktivních,
„které se však můžou v běžném životě přihodit“. "
Ve Veronice hraji na city, o nic jiného nejde," vyjadřuje se Kieślowski. V kapitole podrobně zmiňuje přípravu a natáčení tohoto velkolepého projektu a prostor dostávají i otázky viny a trestu, pojem hříchu či svědomí, i o otázky svobody a cenzury. Najdete zde i úvahu o rozdílech filmů pro kina pro televizi.
V knize se dále dočtete o přípravě a realizaci dvou filmů pro kina – které se z televizního cyklu DEKALOG rozšířily a dostaly nový život na plátnech. Jde o
KRÁTKÝ FILM O LÁSCE a
KRÁTKÝ FILM O ZABÍJENÍ. Hlavní prostor se pak ale dostane snad nejslavnějšímu Kieślowského filmu
DVOJÍ ŽIVOT VERONIKY, který, jak již bylo řečeno v úvodu, je dodnes pro mnoho diváků doslova kultovním. Jeho úspěch je příznačný a možná pro mnohé až nepochopitelný. Stejně tak jako někomu může připadat nepochopitelné koketování s myšlenkou, že
každý člověk má někde na světě svého dvojníka, kterého nezná, většinou nepotká nebo jen letmo zahlédne – stejně jako mladá Francouzska Veronika/Véronique spatří letmo svoji „dvojnici“ při návštěvě Polska. „Polská“ Veronika dává přednost před láskou k muži lásce k hudbě a pro tuto lásku umírá. „Francouzská“ Veronika na uměleckou dráhu rezignuje a dává své srdce muži, jehož miluje. Obě dívky stejného zjevu (obě
hraje Iréne Jacobová) mají stejnou srdeční vadu, totožná gesta, podobné problémy, používají stejné předměty a mají podobný vztah k otcům. Na emočním působení (a na dalších Kieślowského filmech) měl nesporně velký podíl
hudební skladatel Zbigniew Preisner, jemuž mohl režisér v knize věnovat více zasloužené pozornosti.
Poslední kapitola je věnována francouzsko - polské
trilogii TŘI BARVY. V barvách francouzské vlajky –
MODRÉ, BÍLÉ a ČERVENÉ natočil Kieślowski tři rozdílné příběhy na téma revolučního hesla
VOLNOST, ROVNOST, BRATRSTVÍ. Nakolik jsme svobodní se ptá v
MODRÉ mladá žena, která ztratí muže – světoznámého skladatele - i dcerku při dopravní nehodě.
BÍLÁ, kde je rovnost v ironické rovině,
vypráví „o svobodě pojímané jako odmítnutí. Rovnost nám podsouvá, že jsme všichni takoví. Ve skutečnosti nikdo nechce být s ostatními rovný. Každý chce být o něco rovnější než ten druhý…“ říká Kieślowski a ukazuje to na příběhu nesmělého polského muže, jehož opouští žena a on jí chce dokázat, že je lepší než jiní. V posledním filmu
ČERVENÁ pojednávajícím o bratrství je ústředním motivem vztah mladé švýcarské modelky a zatrpklého starce, který odposlouchá hovory svých sousedů. Podle Kieślowského je to
„v podstatě film o tom, jak se lidé míjejí“ na rozdíl od „Veroniky“ kde ho zajímala souběžnost obou hrdinek.
Kniha končí lakonicky:
Ptáš se jestli ještě vůbec budu něco dělat?To je úplně jiná otázka a v této chvíli na ni nedokážu odpovědět. Spíš ne. Myslím, že ne.“ Na otázku odpověděl sám osud, s nímž si režisér ve svých filmech tolik zabýval.
13. března 1996 po neúspěšné operaci srdce v necelých pětapadesáti letech Kieślowski odešel na věčnost a jeho dílo se navždy uzavřelo.
„Film je unavený. Jeho nepříliš dobrá kondice plyne, nemýlím-li se z nedostatku tvůrců, kteří ho kdysi udržovali naživu. Odvrátili se od něho nebo zemřeli, ti ostatní nemají potřebný elán…“ cituje v jiném rozhovoru „mága filmové morálky“ publicistka Galina Kopaněvová. &Skoda, že on sám nemohl pokračovat v té skupině, která by udržovala „film naživu“. I přesto, že potřebný elán jakoby tento pesimista stále více a více ztrácel…
Kniha KIEŚLOWSKI O KIEŚLOWSKÉM je otevřeným a upřímným vyznáním tvůrce, jehož dráha se předčasně uzavřela a který nám přesto zanechal v dějinách filmu nezapomenutelnou stopu. Je přesně taková, jakým byl on - skromná, upřímná a také tak trochu smutná. Čtenáři dává spoustu námětů k zamyšlení a lze věřit, že se ke knize a ke Kieślowského rozhovorům bude často vracet. Dík za její vydání v českém překladu Lenky Daňhelové patří nakladatelství Academia, jejíž edice Paměť přináší jedno záslužné dílo za druhým. Kniha je doplněna barevnými fotografiemi a záslužným přehledem děl s podrobnými anotacemi a jmenným rejstříkem osob. Vedle dříve vydané knihy anglického filmového historika Marka Haltofa
KRZYSZTOF KIEŚLOWSKI A JEHO FILMY (Casablanca-Václav Žák, Praha, 2008) tvoří základ pro pochopení díla významného tvůrce a má tu výhodu, že jde o přímé svědectví. Neměla by chybět v knihovně žádného zájemce o filmové umění.
Foto:academia.cz
*****************************************************
KIEŚLOWSKI O KIEŚLOWSKÉM
Danuta Stoková (ED.)
Z polského originálu Autobiografia přeložila Lenka Daňhelová.
Vydalo nakladatelství Academia, Praha
jako 63. svazek edice Paměť v roce 2013.