Statistika
Jsem zvyklý, každý večer než jdu spát, osprchovat se, vyčistit si zuby… Potom obejdu dveře (vchodové, garážové a ty na zahradu), jestli je všude zamknuto, zhasnu, jestli se někde svítí, na to se vrátím do obývacího pokoje, vzbudit Marcelu, která usnula u televize.
„Marcelko, vstávej, jdeme spát,“ řeknu třeba a usměju se. Marcela se také usměje, opře se na loktech a se slovy: „To jsou vtipy,“ a nebo dočista beze slov a jenom s mžikajícími víčky, sebou plácne na gauč. Jindy jenom tak lehce zavrní a začne si pod hlavu muchlat polštářek, případně cíp mojí košile, jindy neudělá nic. Podle nálady. A nebo také podle toho, jestli spí nebo nespí. Když spí, tak ji samozřejmě nebudím, ale pomalu, protože nanejvýš opatrně, ji podeberu rukama, přitisknu si ji k tělu a odnesu ji nahoru do ložnice.
Musím se snažit. Padesát pět procent žen by si po šesti letech manželství své muže za partnery na celý život už nevybralo. Alespoň statistiky to tvrdí.
Proč si je potom ale berou? Když si někoho beru, tak snad musím počítat, že to není na rok, na šest nebo kolik let! To vážně nechápu. Měli to udělat jako my s Marcelou: Nejdřív jsme se pokud možno co nejvíc poznali (před svatbou jsme spolu chodili neskutečných sedm let) a až teprve pak, když jsme vyřešili všechny otázky týkající se společného bydlení a podobně, tak teprve potom jsme začali uvažovat o tom, že bychom se mohli vzít.
Takto přemýšlím obcházeje dům. Rozsvěcím a znovu zhasínám světlo ve sklepě, abych se přesvědčil, že jsou garážová vrata skutečně zavřená. Pohladím našeho nového peugeotka 206 (už jen poslední dvě splátky a je celý náš) a nerušeně ve své obhlídce pokračuji ke dveřím na zahradu.
Jsou odemknuté. Využívám toho, abych na chvíli vyšel ven. Nadechuji se čerstvého nočního vzduchu. Třepetání hvězd v korunách našich mladých jabloní. Je to tak příjemné, že mi obličej zalije úsměv. Nechám ho blikat na tváři a pomalu vyjdu po schodech do bytu. „Marcelko, vstávej, jdeme spát,“ řeknu své pokojně oddechující ženě. Když jenom tak lehce zavrní, poznám, že chce do ložnice odnést v mém náručí.
Ležíme vedle sebe. Marcelčino klidné oddechování. Hvězdy, které jsem nasbíral v zahradě, promítající se na strop místnosti. Vtom Marcela, patrně ze spánku, zašeptá: „Kájo, já ti musím…“
„Já tebe taky, Marci,“ špitnu a drobným polibkem na její spící tvář potvrdím svá slova.


Druhý den v práci:

On (šéf, náhle vchází): „Tak co?“
Ona (Marcela, poplašeně vzhlédne od dokumentů rozložených po stole): „Co?“
On (pochybovačně): „Řeklas mu to?“
Ona (váhá): „Já? No, jo to. Ne.“
On (snaží se zakrýt své podráždění): „Proč ne? Chceš se s ním vůbec ještě rozvést?! Miluješ mě!“
Ona (má na krajíčku): „Chtěla jsem. Ale ten…“ chystá se použít hrubé slovo, v poslední chvíli se ale ovládne a nahradí je neutrálním on, „…on mě vůbec neposlouchal.“
On (snaží se o smír): „Mám mu to říct já?“
Ona (klopí oči): „To ne.“
On (pokračuje ve stejném tónu): „Ale řekneš mu to?“
Ona (okamžik váhá): „Když on… je na mě tak hodný…“
Chvíli je ticho a pak to začne.
On (normálně se vzteká): „A já!? Já nejsem hodný!?“
Dramatická pauza a pak: „Když ti kupuju drahé prstýnky a řetízky a přívěšky a…, tak to jsem hodný, že! To jsem hned tvůj miláček!“
Pohledem vytlačí ze dveří sekretářku nesoucí jakési písemnosti k podepsání a pokračuje: „Nebo když jsem ti přidal (poznámka šeptem: Ani náměstek nebere co ty, obyčejná…, to ale nedořekne). Vozit tě po výletech, to by se ti líbilo, když tě člověk obskakuje! Ale abys pro změnu udělala něco ty pro něho…!“
Chvíli mlčky přihlíží, jak pláče, pak vyštěkne: „Běž do prdele aj s...!“ A přibouchl dveře.

Domů přišla brzy. (Po delší době opět jednou dřív než on. Jakou měl radost, když otevřel dveře a zjistil, že už na něho čeká!) Neptal se proč, a tak nic neřekla. Něco dělala. Nějaké nádobí, nějaké košile, pak byl večer; sedla si k televizi. Za chvíli už dřímala.
Ale řeknu mu to, umiňovala si. Nejprve nad nádobím, pak u televize, i v tom snu, který se jí zdál. Probudila se právě na konec filmu. Napjatě poslouchala, jak při svém každodenním rituálu obchází dům, aby se přesvědčil, že je všude zamknuto, a nechala se v jeho náručí odnést do ložnice.
Tak teď, řekla si, když se uvelebil po jejím boku. Teď a nebo nikdy, musím mu to říct. Nebo se zblázním, umínila si. A tak se nadechla a řekla: „Kájo...“
Když zavrněl, jako že slyší, přidala: „Já ti musím…“
„Já tebe taky, Marci,“ usmál se Karel z polospánku a tváří se ještě víc přitiskl k jejímu nahému rameni. Chudák si myslel, že mu chce vyznat lásku. Nejhorší na tom bylo, že to byla pravda.