Ticho
Pokaždé když je takové ticho, mám pocit, že se něco stalo, že se určitě něco muselo stát, jak jinak by se mohlo přihodit, že je najednou takový klid v domě, který je jinak plný zvuků?
Je to záhada. Sedím za stolem ve své pracovně, která je zároveň skladištěm i šatnou, původně byla jenom šatnou, ale potřeboval jsem místo, kde by se mi děti pořád nepletly pod nohama a já jsem mohl alespoň relativně v klidu (naděje na úplný klid jsem se vzdal už dávno) pracovat. Musel bych je zabít. Pořád lítají, strkají, vrážejí, šoupou židlemi, práskají dveřmi, perou se nebo se zase smějí, nejlépe nějaké hlouposti, které ani dost dobře nerozumí. Do toho pes, kterého jsem na jejich úpěnlivé prosby sám koupil v bláhové naději, že se s ním alespoň trochu zabaví, když se o něj budou muset starat, nakonec se o něj starám zase já a v domě je o to víc povyku. Štěněte, které nemá nic lepšího na práci než štěkat nebo kňučet, ženy, která nedokáže pochopit louže na koberci. „To nemám nic lepšího na práci, než čistit koberce!“ štěká na holky a potom i na mě. Ne, nedokáže to normálně uklidit, fackuje holky, aby se pak všechny tři usadily na podlaze, plakaly a utěšovaly se, jak se mají rády. No i tebe, štěňátko, máme rády, nenechají je jenom tak kolem nich poskakovat a šlehat ocáskem, místo toho je zvednou a začnou si jím otírat uslzené oči.
Pomalu je překračuju, abych si v kuchyni alespoň natočil sklenici vody, když si na mě nikdo za celý den ani nevzpomene. Klidně mě nechají projít a teprve, až už jsem v kuchyni, na mě začne Ester pokřikovat jakési nesrozumitelné vzkazy o dětech a rodině, které beztak neslyším, protože si napouštím tu vodu, protože stejně neposlouchám. Přesto se na zpáteční cestě zastavím, abych alespoň malou (alespoň jednu) pohladil po vlasech, za což mě Ester div nerozsápá na kusy, a tak sbohem, už jsem zase zpátky ve svém pokoji.
Chvíli se mi daří pracovat, pak mě ale začnou opět ostřelovat, marně se snažím vykroutit nůž z hlavy.
„Ticho…“ šeptám úpěnlivě, dlaně vmáčknuté do spánků, někde za nimi je mozek, který mi každou chvíli exploduje. Ne, takové štěstí mě nepotká, pomalu mě to bude užírat, až na židli zůstanou sedět jenom ohlodané uši. A pak už ani ty ne.
„Do prdele, tady se nedá pracovat…!“
A zase žadoním: „Prosím vás…“
A zase křičím: „Ticho tam!“
Esterka mě jde zavolat k večeři. Nemám hlad, ačkoliv jsem celý den nic nejedl, přesto se zvedám.
V kuchyni se odvíjí scéna vraždy. Žanetka nechce jíst, Ester se to do ní snaží dostat násilím, talíř končí na zemi, kde se po něm vrhá pes, do toho přicházím já. Kanárek se může umlátit v kleci, po silnici vedoucí těsně pod našimi okny projíždí snad už miliontý tank přeložený prázdnými plechovkami od coca – coly; najednou začne ostřelovat náš byt. Hází po mně nádobím, dětmi, rozvodem. Ustupuji zpět.
A tak to je každý den a ani v noci to kolikrát nechce přestat, vždy to nakonec přestane, ale do té doby… Tak jak to, že je najednou takový klid! Nesnesitelný, lepkavý, tak akorát se zbláznit. Ani pracovat se mi nechce. Jediné, co se mi chce, je vstát a prohledat byt, kam se ten hluk poděl, vždy tu přece byl, tak jak to, že…
Jdu do kuchyně, lednička klidně vrní, v pořádku, z mého pokoje se tiše ozývá počítač.
Ale to je všechno! Celý hluk! Ani ty tanky už nejezdí pod oknem, schválně se jdu podívat. Ulice není prázdná, je plná lidí, projíždějících aut, ale to jsou cizí lidé! Cizí auta! Cizí ptáci posedávající v korunách pelichajících stromů (je podzim), cizí psi venčící své pány, vlastně naopak. Nechci být sám, jenže sám jsem a je to čím dál tím blíž, čím dál tím víc si uvědomuji, že to je skutečně pravda, že se to skutečně stalo, že jsem se rozvedl. Všechno je to tam.