Hned v první kapitole románu SMRT PANEN vám americký spisovatel Jeffrey Eugenides představí pětici dívek od nejmladší 13leté Cecilie až po vždy o jeden rok starší Lux, Bonnie, Mary a Therese. S náhlým skonem svého života začne ta nejmladší Cecilia a to nejprve nezdařeným pokusem a poté téměř před zraky celého městečka dokonalou efektní sebevraždou. Od první kapitoly v románu oscilují otázky proč, z jakého důvodu mladá dívka je tak pevně rozhodnuta skoncovat se svým ještě nenaplněným životem. Jedinou její odpovědí, když jí psychiatr sděluje, že ještě nemůže vědět jak je život krutý, je lakonické sdělení:“Je vidět, že jste nikdy nebyl třináctiletá holka, pane doktore.“

                Ceciliino skoncování se životem rozbouří hladinu názorů v městečku. Všichni si kladou nezbytnou otázku Proč? Tutéž otázku si při četbě bude klást i čtenář. A to nejen tu jednu, ale postupně jich bude stále přibývat a stále budou chybět odpovědi. I ve druhé části románu, kdy v den výročí Ceciliiny smrti se o totéž pokusí všechny zbývající sestry, budete stále čekat na jednoznačnou odpověď a vysvětlení. Proč byly dívky tak jiné, než ostatní, jaké poměry panovaly v domě Lisbonových, kam se jen málokdo dostal ("…jejich dům mi připomínal pohřební síň…“), co bylo tím startovacím impulzem pro jejich nezvratné rozhodnutí? Eugenides před čtenářem vrší stále další a další otazníky a jen málokdy na ně dává odpovědi. Na rozdíl od jiných románů, kdy je vše v závěru vysvětleno a objasněno, tady čtenáři zůstane dlužná odpověď ukryta. Možná ale právě v tom je kouzlo tohoto románu a jeho čtenářská obliba. Po jeho přečtení se nedostaví uspokojení a rychlé zapomenutí, ale otázky s jen naznačenými odpověďmi ve vaší mysli víří ještě dlouho po tom, co knihu odložíte.

                A nejde jen o osudy dívek, jejichž profily jsou jen lehce načrtnuty,
které málokdy promluví a  zůstávají jakoby zahaleny mlhou i pro ty, kteří s nimi chodí do školy a omezeně se s nimi stýkají. Nejde také jen o osud jedné rodiny, v níž vládne nehezká, ale přepečlivá matka, která starostlivě hlídá své dcery před svody světa a v jejímž stínu se pohybuje submisivní manžel, možná dobrý učitel, ale pro život zcela nepoužitelný.  Autor se postupně dostává dále - jen lehce, jakoby opět z mlžného oparu, proniká do stránek společenská atmosféra městečka, jehož obyvatelé prožívají krizové období nezaměstnanosti, sociální nejistoty a stávek. Podle vydavatele se román odehrává v předměstí Detroitu, nejlidnatějšího michiganského města a někdejšího symbolu amerického snu, na konci šedesátých let ovšem zmítaného rasovými nepokoji a čelícího počínajícímu útlumu místního automobilového průmyslu.  Tohle vysvětlení ovšem tak přímočaře v knize nenajdete – například pokud jde o stávku, pak zde stávkují zaměstnanci pohřební služby.

             Autor zvolil pro své vyprávění neobvyklý svérázný styl. Kniha nemá jednoho vypravěče, ale vyprávějí (či píší) ji kamarádi, kteří dívky znali, pozorovali, často i obdivovali a milovali. Kamarádi, jejichž jména sice v románu problesknou, ale jen pečlivý pedant  by je zaznamenal, chlapci na prahu dospívání, před nimiž chtěla matka své dcery ochraňovat, ale kteří o svých sexuálních potřebách zatím pouze jen snili. Jenom jedinému místnímu svalnatci a opálenému krasavci Tripovi Fontainemu se podařilo (a to jen tu jedinou) svést Lux a na probuzení jejích tužeb tak pečlivě ukrývaných po letech vzpomíná jako na jeden ze svých největších zážitků: „Vrhla se na něj bytost se stovkami úst, jakoby z něj chtěla vysát všechnu mízu. Neřekla nic, jen po něm skočila jako hladové zvíře a Trip by ani nevěděl, kdo to je, nebýt chuti melounové žvýkačky, která se po několika žhavých polibcích přesunula do jeho úst…“

             Toto je také jediný výlev opravdového citu v knize, byť i ten je tlumočen jako vzpomínka, stejně jako všechno další. „My“, kteří ve třetí osobě množného čísla příběhy sebevražed dívek, zmaru rodiny Lisbonových a smutného osudu městečka vyprávějí, na vše vzpomínají po mnoha letech již jako muži ve středním věku. Jejich vyprávění tak působí chladně a studeně, protože vášně, city i pocity jejich mládí jsou již jen vzpomínkou, kterou dokonce ani nepřikrašlují. Vzpomínkou sice pečlivou, z níž se ale lety ztratilo mnoho detailů a souvislostí. Jak říkají, vyprávění vzniká v době, kdy „na dívky jsme začínali zapomínat a zároveň jsme si nepamatovali nic než je…“

                Zvolený způsob vyprávění ve třetí osobě množného čísla zvolil před lety polský spisovatel Tadeusz Nowak ve svém románě DVANÁCT (český překlad vyšel v nakl. Naše Vojsko r. 1977). Eugenidesovy SEBEVRAŽDY PANEN místo dramatického románového vyprávění spíše připomínají  jakousi zprávu  vyšetřovatelů či soudní spis v němž se vrší osobní vzpomínky s popisy situací a názory těch, kteří byli tragédiím nablízku. Tento pocit podtrhuje autor ještě uváděním dochovaných a číslovaných „exponátů“ (fotografie, zápisy ale i předměty jako Ceciliiny kecky či Luxina podprsenka). Studie o tom, jak „se nám dívky vzdalovali“,  jak byly „neustále bez života“ a jak po jediném pokusu vzít je na školní ples „se začaly měnit ve stíny“ je zároveň zprávou o tom, jak to vypadá, když „mládež nevidí svoji budoucnost.“ 

              Můžete uvažovat o tom, zde sebevraždy byly projevem potlačovaného libida, zda k nim přispěla tvrdá puritánská výchova, zda příčinou byly „špatné geny“ či se v okolí vytvořila jakási podivná těžko postižitelná atmosféra zmaru (symbolizovaná třeba popisovanou invazí mušek střemchatek), zda tragédie vychází z „dávné bolesti…  žalu jejich předků“ či tento zmar je symbolem zmaru celého amerického života, jak autor lehce v závěru naznačí. Sám Eugenides na konci říká, že „kořeny těchto sebevražd netkví ve smutku či záhadě, nýbrž v sobeckosti. Dívky vzaly do vlastních rukou rozhodnutí, které je lepší nechat na Bohu. Měly příliš velkou moc, než aby mezi námi mohly žít, byly příliš sebestředné, vizionářské a slepé.“ Ať už si vyberete jakoukoli možnost či naleznete vlastní vysvětlení musím ocitovat jednu kratičkou větu, která by mohla být mottem. V románu ji pronese řecká věštkyně paní Karafilisová: „NEZTRÁCEJTE ČAS ŽIVOTEM.“

                První román jednoho z nejoceňovanějších amerických spisovatelů byl již přeložen do třiceti čtyř jazyků a je v pořadí třetí jeho knihou, přeloženou do českého jazyka. Jeffrey Eugenides (foto v perexu) mezitím stačil získat Pulitzerovu cenu za román HERMAFRODIT (česky BB art 2009),  jehož se prodalo více než tři miliony výtisků. Nejnovější román HRA O MANŽELSTVÍ (česky Host 2012) se ihned po svém vydání objevil v žebříčku bestsellerů The New York Times.

               SEBEVRAŽDY PANEN vydalo brněnské nakladatelství Host v překladu Martiny Neradové a v pozoruhodně symbolické typografické úpravě Martina T. Peciny. Ve světě se mezitím dočkal až kultovního věhlasu a můžete ho porovnat s filmem, který podle něho natočila Sophie Copollová (dcera věhlasného Francise Forda Copolly) v roce 1999. Film nesoucí název SMRT PANEN má podobně zvláštní atmosféru jako kniha a je u nás k dispozici na DVD společnosti H.C.E.