V mém albu zatím není žádná fotografie ze současnosti,kdy je mi dvacet a všechno,co jsem si v dospívání přála, se mi zatím dařilo.Úspěšně jsem dokončila střední školu, byla jsem přijata na vysokou, a konečně jsem se dostala z domova hodně daleko.Teď bydlím tady v krajském městě plném studentů a mladých lidí,a jen čas od času,když jsem sama,vzpomenu na své mládí a dospívání v nevelké obci"v pohraničí" u Chebu,ve velkém domě se zahradou, kde žije moje matka už sama,ale určitě je pořád taková,jaká byla vždycky - chladná a uzavřená do sebe.Nevím,jestli jsem ji někdy měla ráda,možná když jsem byla dítě.Mnohem víc jsem ale měla ráda svého otce.Navždy budu v duchu vidět jeho hezký obličej a vysokou,urostlou postavu.Byl téměř o osmnáct let mladší než moje matka,která v době, když si ji bral, protože jsem na svět měla přijít já,měla rodinu se dvěma dospívajícími dětmi, ale jejich otec je kdysi opustil. Byl Němec, a po čase se vrátil do své vlasti. Matce už bylo skoro čtyřicet, když já jsem se narodila.

Tady,kde žiju svůj život již pár let,se všechny vzpomínky rychle vytrácí. Moje bydlení je poměrně levné,protože garsonka není vytápěná.Majitel ji dlouho neobýval,a nám dal slevu z nájmu,abychom si v zimě mohly přitápět elektrickým přímotopem. Jakmile se venku oteplí,není co řešit,prakticky se tady jen učíme nebo spíme,obědváme ve škole,a když se neučíme ani nespíme, žijeme společností a zábavou.Přes internet jsme si pořídily kamna uvnitř s plynovou bombou.Včera je přivezli, vybalili,a poučili nás o jejich obsluze.Vypadají krásně,dělají bydlení útulnější a jejich provoz bude mnohem levnější.Jsem tady spokojená,mám všechno co potřebuju.Sice nemám tolik peněz jako Běta,proto chodím ještě na různé brigády,ale ona není lakomá a máme v podstatě společné oblečení, když mi beze všeho půjčí cokoliv.

Konečně cvrnkla do desek alba.
"Neměla by ses raději učit? Nostalgie si užiješ dost,až doděláme školu a budem bez práce" rýpla si.
"A proč myslíš, že koukám do těch fotek? Nemohu se dočkat, až vypadneš" oplatila jsem jí.
"Stačilo říct.Zrychlila bych to.Tak ahoj" a byla pryč.
Pohoda,příjemné teplo,celý večer jsem měla pro sebe,mohla jsem se učit,mohla jsem dělat co jsem chtěla. Asi hodinu jsem se zkoušela učit, ale najednou....fotky,které byly poházené kolem mne, mi začaly před očima ožívat.Všechny tváře se otočily ke mně,postavy vyskakovaly z rámečků, i já jsem vyskočila a pobíhala jsem po trávníku, a za mnou běhal náš pes.Jako bych sledovala nějaký rodinný film - i když jsem chvílemi zavírala oči, protože mně začaly pálit. Sundala jsem si svetr aby mi nebylo takové horko, a hned se mi dýchalo lépe. Ještě deset minut a začnu se učit.Přinesu si ještě poznámky....

&Sustění fotek mně probudilo. Někdo přes ně chodil, a pak jsem slyšela otevírání psacího stolu.
"Je tu někdo? volala jsem, a zkoušela jsem ospalýma očima proniknout sešeřelý pokoj, i když moje postel byla přímo pod oknem ve světle z ulice.
"Jenom já" - odpověděl mi dívčí hlas.
Nejspíš si Běta něco zapoměla.
"Klidně si rozsviť - já nespím" řekla jsem do šera pokoje.
"Nejsem Běta - nepotřebuju světlo," řekla ta dívka a přistoupila až ke mně. Opravdu to nebyla moje spolubydlící, tuhle dívku jsem neznala.Hezká, vysoká černovláska s velkýma očima, nejspíš nějaká kamarádka. Až když jsem se na ni podívala pozorně,připadalo mi, že ji odněkud znám. Jenže odkud? Její obličej byl stále známější, jemné obrysy tváře...Bylo to neuvěřitelné, ale uvědomila jsem si, že ji znám už dlouho - ze zarámované fotografie doma na prádelníku.