"Jenomže - ty jsi nějaká maškara! Nevykládej mi,jak jsem měla ráda svoji sestru - nic o mně nevíš! Co to máš s ústy? I jazyk máš červený!" křičela jsem.

"To víš -plyn" vysvětlovala klidně,"když se ti začne michat s krví,pomalu se dusíš a všechny sliznice ti zčervenají - ale nemusíš se mně bát. Jsem a pořád budu tvá sestra."

"I kdyby, tak nevlastní.Bylas už skoro dospělá,když jsem se narodila,a potom jsi nás opustila.Jak bych si tě mohla pamatovat? Znala jsem tě jenom z té fotky na prádelníku a dlouho jsem nevěděla kdo jsi!"

"Nekřič - budeš mít ještě méně vzduchu."

"Když jsi mě měla tak ráda", křičela jsem dál, "jak jsi mohla od nás odejít? Kolem prádelníku jsem chodila jako kolem oltáře a nikdo mi nechtěl nic říct. Všichni - kolem toho chodili jako kolem oltáře! Nikdy u nás nebyla žádná radost,a já jsem tušila, že je to kvůli té fotce. Kolikrát jen jsem ji chtěla vyhodit! Naši spolu skoro nemluvili, i brácha odešel, a táta umřel. Byl mladý, ale pořád se něčím trápil - nejspíš tím,cos nám udělala. Jemu, matce, mně - všem! A proč? Můžu se to dozvědět alespoň teď?"

Myslela jsem že už tu není.Bylo ticho...dostala jsem tě!...řekla jsem si v duchu,nevíš o nás nic, a jsi jenom nějaká trapná herečka...Místo,kde u mně seděla,se najednou odlehčilo.Hmatala jsem tam,odkud na mne ještě před chvílí mluvila, a hmátla jsem do prázdna.Odhodila jsem deku a posadila jsem se...ale najednou moji ruku zachytila jiná, studená jako led.

"Protože už jsem nemohla- chápeš? Nemohla jsem dál! Prostě nemohla!Nedokázala jsem žít vedle něho, když ne s ním. Sedět s ním u jednoho stolu,dávat mu dobrou noc když šel spát...Nikdy to nepochopíš, i když jsi dospělá. Myslela jsem, že jeho návštěvy a jeho pozornosti patří mně. Jenom já jsem měla právo na jeho lásku - ne ona - ale vzal si jí...panebože!"

Mluvila vášnivě,skoro se vyčerpala.Slyšela jsem, jak namáhavě dýchá. Tak tohle tedy prožívala ta krásná chudinka. Nešťastně zamilovaná! Ztracený dívčí sen,marné iluze, beznaděj. Také to znám. I já bych jí mohla vyprávět,jak snadno se v tomhle životě ztrácejí iluze - sama jsem jich ztratila už dost.

"Bůh ví,že jsem zkoušela všechno" mluvila dál..."a chtěla jsem zkusit i víc,ale pak ses měla narodit ty, a pro mně skončil svět. Ještě jsem věřila, že se třeba nenarodíš...té staré...a ona? Tušila to - tím jsem si jista! Musela si všimnout, že mám oči jen pro něho - a víš,co mi připadalo zvlášť ubohé? Jak může matka tak triumfovat nad dcerou!"

Moje mrtvá sestra mi představovala můj domov tak,jak jsem ho nemohla znát, a jak bych ho ani nechtěla znát.

"Mluvíš tady o své...o naší matce! Byla jsi jenom naivní puberťačka, a ona byla krásná ještě ve čtyřicítce. A i když on byl hodně mladý - co to znamená? Že nutně musel balit tebe? A že by matka pociťovala triumf, kdyby si byla všimla jak se trápíš? Ne! Takovou ji neznám.Jak si měla všimnout,o co se snažíš? Mělas jí to říct! To - cos udělala, neospravedlňuj - to se ospravedlnit nedá. Je mi tě líto, ale to je tak všechno. Mohlas odejít, to ano. Ale živá!"

"Ty - taky nic nevíš"...mluvila přerývaně,"třeba ...jak jsem tě nenáviděla než ses narodila, a potom jsem si představovala, že jsi ...moje dítě! Matku jsem nenáviděla, i jeho jsem pak nenáviděla, a přesto jsem trpěla, když večer odcházeli do ložnice."

Začala vzlykat, a pod náporem pláče se celá třásla.Přestala jsem cítit odpor k té bílé tváři s rudými ústy, i k podivné vůni mechu a tlejícího dřeva, zvedla jsem se z polštáře, a objala jsem svoji mrtvou sestru, která pro lásku k mému otci zemřela nejspíš jako panna, a teď tu seděla na mé posteli a vzlykala.Pocítila jsem strašnou lítost nad jejím mládím, a nad jejím zmařeným životem.

"Byla...tvá smrt..lehká? Brečela jsem také.