Úspěšný scénárista televizních detektivních filmů  (V&SICHNI MUSÍ ZEMŘÍT, &SKODNÁ, HROBNÍK A STÍN SMRTIHLAVA) Viktorín &Sulc se přímo s badatelským zápalem ponořil do starých soudních spisů a černých kronik.  Jako zkušený autor literatury faktu z oblasti kriminálních případů i nejlepší detektivky roku 2004 PŘÍ&STÍ STANICE: SMRT, se dlouhou řadu let s trpělivostí, vytrvalostí a zaníceností věnuje tématu tuzemských sexuálních vražd. První část z plánované trilogie, v níž shromáždil portrét čtrnácti pachatelů a jejich činů, čeká nyní na čtenáře pod titulem KDYŽ VZLÉTNE DĚS A NEVÍRA s podtitulem PANOPTIKUM SEXUÁLNÍCH VRAŽD 1.

Případy jsou od sebe vzdáleny skorem sto let – od prologu s připomínkou neodhaleného anglického Jacka Rozparovače začínají (také nevyřešenými) vraždami „nočňátek“ za první republiky přes známou oběť třicátých let Otýlii Vranskou a činy tzv. „roudnického netvora“ Svatoslava &Stěpánka v druhé polovině třicátých let se autorova pozornost přehoupne do padesátých let minulého století. A hned se zaměří na činy toho  snad mediálně nejznámějšího - sedminásobného vraha a sadisty Václava Mrázka. V té době řádil v Praze i vraždící promítač Jaroslav Papež. V příštím desetiletí ne neblaze zapsal do kriminalistických archivů třeba Zdeněk Dudek, v sedmdesátých letech to byl  „magor“ z psychiatrie Robert Friess, slabomyslný Igor Řegucký či fantom penzistek František Hrnčiřík. Své neblahé příběhy zapsaly do kriminalistických spisů i vraždící exhibicionista ze severní Moravy Stanislav Bednarz a vrah nezletilého chlapce a nemohoucí penzistky Ludevít Piodhorány. Kniha končí řáděním dalšího mediálně známého pětinásobného vraha Láďi Hojera.

Jako v detektivce se před čtenářem odvíjí postup pátrání (ne vždy úspěšného), probírat se bude detaily a podrobnostmi jednotlivých případů a mnohdy se i „vciťovat“ do myšlení vrahů, když jsou uváděny jejich výpovědi před kriminalisty i v soudní síni. Přesně a do detailů jsou podány dusné tragické dny, kdy k vraždám či přepadením docházelo a literárně erudovaný autor se často i dramaticky snaží vyjádřit děs oběti před útokem ničeho se neštítícího maniaka. Po úspěšném vypátrání můžete nakonec nahlédnout i do vazebních věznic i do cel smrti.

Podrobnosti o nálezech mrtvol jsou popsány s takovými detaily a tak realisticky že mohou způsobit mrazení v zádech a nechuť dál pokračovat. Autor čtenáře opravdu nešetří a mnohé detaily vydrží opravdu jen silné povahy. Ještě otřesněji pak zapůsobí fotografie obětí z míst činů i portréty pachatelů, které jsou vloženy jako příloha vprostřed knihy.

Viktorín &Sulc v úvodu své knihy vysvětluje rozdíl mezi termínem sériový a masový vrah, které v publikaci používá a pokouší se zdůvodnit proč píše o „tak hrozných věcech.“ Důvodem pro napsání nebylo to, že (citujíc Karla Čapka) „Lidé strašně rádi čtou o zločinech…“ a také, jak zdůrazňuje, nechce „těžit z prostého lidského zármutku“ – hlavně utrpení rodinných příslušníků rodin pachatelů („Myslíte, že mi doma nepláčeme?“) , jimž odpovídá „Rodině obětí však zbývají – jednou provždy – jen návštěvy hrobů.“

Součástí knihy jsou u každého případu profesionální komentáře zkušených kriminalistů plk. Jiřího Markoviče a plk. JUDr. Luboše Valeriána, Ph.D. Možná však, že bylo vhodné připojit i komentář některého sexuologa, případně se pokusit najít obecnou motivaci těch, kdož nezvládají svou sexuální touhu a někdy pudově, někdy promyšleně překročí hranici mezi násilím a usmrcením. Či jim dokonce násilný čin přináší rozkoš…

Je nesporné, že kniha je profesionálně velice dobře zpracovaná, napínavě napsaná a čtivá. Přesto se při čtení stále a neodbytně vnucuje otázka: Je nutné takto detailně až patologicky probírat a čtenáři předkládat tyto bestiální případy? Komu z čtenářů to poslouží a jaké toto „otvírání hrobů“ (či archivů) v nich vyvolá emoce? A vůbec, komu je podobná kniha určena, jakému čtenáři?