Konečně jsem byla s miminem doma.Děvčatům se holohlavý kluk s velkýma očima líbil,všichni jsme byli rádi,že budeme zase pohromadě a já jsem se těšila na vanu plnou teplé vody. V porodnici takové koupání nebylo možné,kluk se na svět taky nevydal jako na procházku růžovým sadem, a smrtelný pot z čela mi nikdo neutíral.
Kdysi jsem narazila na zajímavou legendu,že mytí vlasů se šestinedělkám zakazuje až do skončení šestinedělí. Dívala jsem se na holou hlavu miminka,které spalo klidně,zatímco moje hlava v noci svědila, a měla jsem pravidelné sny o lavoru plném teplé vody,až si mého dramatického spánku všiml i manžel.Byla přivolána tchyně,aby nám jako zkušená osoba řekla,co si o tom myslí.
"Jenom -jestli to nejsou vši" řekla zkušená osoba.
"Vši?" zahalekal manžel- "to nemyslíš vážně!Vždyť to byl nějaký předválečný parazit!"
"Ale v porodnicích se vyskytoval ve všech dějinných epochách" zneuctila tchyně naše hygienické zdravotnictví.

Hlava mi svědila,lavor plný vody už jsem viděla jako fata morganu při všech činnostech,ale vydržela jsem,a když jsem se pak směla konečně potopit do vany,vyplýtvala jsem na vlasy celou lahev šamponu,a máčela jsem se tak dlouho,dokud jsem neměla úplně zkrabatělou kůži.Tu noc jsem po dlouhé době spala nehnutě jako mumie,ještě druhou noc a ještě jednu,ale pak to začalo znovu,a všimla jsem si,že ve vlasech se škrábou i obě holky.Horor se dostavil,když jsem tu mladší posadila do vany.
Po namočení dlouhých světlých vlasů přišel šok,protože za každým vlasem byla načervenalá tečka,a když jsem na ně zaútočila šamponem,začaly se na hlavě dítěte pohybovat.Bušila jsem na dveře WC,kde tou dobou vždycky odpočíval s novinami můj manžel.

"Brouci!" křičela jsem "spousta brouků!"

"Kde máš brouky?" ozvalo se zevnitř.

"V hlavě!" letěla jsem zpátky do koupelny.

Namočené dítě mou diagnozu naneštěstí zaslechlo,začala neuvěřitelně nahlas vřískat,hlavu si držela oběma rukama,a třískala s ní o okraje vany, a pak se definitivně potopila.Koukali jsme na to ztrnule jako na nějaký americký akční film,a když jsem vytáhla malého zuřivce z vody,musela jsem ho držet pevně,protože svůj výstup hodlal opakovat.Manžel vybíral tečky z její hlavy a házel je do krabičky od mýdla, ale byla to nekonečná práce,protože jich bylo určitě víc než tisíc.
Starší dcera koupel odmítla,z hlavy té mladší musely dlouhé vlasy dolů,a protože kadeřnický odborník nejsme ani jeden,odmítli jsme dítěti půjčit zrcátko.Ráno jsem se s dětmi vypravila k lékaři,kde byla vší diagnoza potvrzena.K hubení těchto parazitů se používal přípravek Nerakain,který páchl už ze vzdálenosti několika metrů,a po aplikaci bylo nutno nechat jej na zabalené hlavě působit čtyřiadvacet hodin.Stanovili jsme dobu,kdy můžeme být pro dům a rodinu nezvěstní,nakoupili jsme jídlo na dva dny,a hlavy jsme si zabalili do bílých dětských plen. Vypadali jsme jako islámská rodina,a manželovi,který je vysoký,černovlasý a nosil knír,turban z plen obzvlášť slušel.

Venku bylo horko, a my jsme se dívali na televizi až do večera,kdy se ozval zvonek,po cestě ke dveřím mě předběhla mladší dcera, a otevřela dokořán sousedovi,který si přišel vypůjčit trochu octa.Sousedé v našem domě byli vesměs starší lidé,občas hlídali vnoučata, a na společné zahradě u domu si všechny děti hrály.

"Ahoj holky" pozdravil soused."Hergot - co to máte na hlavě? Kdo vás tak vymódil?"

"Máme umyté vlasy," vysvětlila jsem zpod svého turbanu a přinesla jsem ocet.

Soused se zatvářil podezíravě,ale když vyšel z pokoje i můj manžel v turbanu,vycouval ze dveří a žbrblal si..."no to jsem blázen,taky se občas meju,ale plenu na hlavě jsem jakživ neměl"...a když došel dolů,zaslechla jsem,jak říká své ženě "voni maj všichni na hlavách pleny." Manžel nebyl rád,že nás soused přistihl,mně vysvětlil,že o mne ani tak nejde, když jsem na mateřské,ale jemu v jeho postavení...nechce ani domyslet.
"Moje matka má pravdu,že jste divná rodina", řekl mi, když soused odešel, a "zítra ani na krok!" rozhodl,než se šlo spát.Ale druhý den jsem musela jít ven pověsit prádlo,a děti trýzněné domácím vězením se hrnuly za mnou.

"Opovažte se!" zařval taťka,a malé turbánky měly ksichtík jako jediný otazník.

Bylo mi jich líto,a manžel zahájil výklad důvodů.Jeho způsob byl odůvodňovat všechno dopodrobna,a navíc trpěl představou,že všechno musí opakovat desetkrát,než si výklad posluchač řádně vštípí,pochopí,a zapamatuje.Vysvětloval mým malým dětem,že "vši" jsou v dnešní době společensky naprosto nepřijatelné.Je to parazit degradující osobnost každého člověka před ostatními lidmi,a kdyby se to naši sousedé dozvěděli,zakázali by svým dětem hrát si s nimi, všichni by se nám vyhýbali, a on by se musel odstěhovat.Pokud chtějí ven,s nikým tam nebudou mluvit,a kdyby se někdo zajímal o pleny na hlavách,máte prostě rýmu..."rozuměli jste?" zakončil svůj výklad, když bylo prádlo v koši již částečně oschlé. Obě děti řekly "jo" a šli jsme. Venku bylo dost lidí i dětí,soused s manželkou,a další.

"To snad není pravda!" vykřikl soused,jakmile nás zahlédl. "Takový horko a oni mají zabalený hlavy. Co je to s vámi? Proč si nejdete hrát?"

"My máme rýmu" řeklo větší dítě.

"My máme vši" řeklo menší dítě.

V mžiku byla zahrada vylidněná. Stála jsem tam s košíkem prádla jako zneuctěná socha,starší dítě šeptalo.."ty budeš bita"...a mladší dítě koukalo zarputile a vzdorovitě - celý taťka!

Můj sličný manžel v bílém turbanu zuřil, a vypadal jako perský šach, který se chystá vyhlásit rozsudky smrti.Popadl bundu od tepláků,tím kusem oblečení dítě mlátil a každou ránu doprovodil otázkou..."ty jsi mi nerozuměla?"...nebo..."ty neumíš poslouchat?"

Nebrečela a neodpovídala, dívala se pořád stejně zarputile,a celou dobu hadrové exekuce s každou ránou přivřela oči až do úplné škvíry než taťkovi došel repertoár otázek, a oznámil nám, že musí na vzduch, nebo se tady zadusí. Bez ohledu na dosud nezničená vší vajíčka, odhodil svůj turban do kouta, a hlučně za sebou zavřel. Ze vzduchového výletu se vrátil asi za dvě hodiny,a začal si balit věci. Našim udiveným obličejům vysvětlil že se vrátí, ale jenom možná,až se tady na všechno zapomene. Můj rozumný,přemýšlivý,klidný a věcný muž koukal jako divý muž, vyndaval ze skříně oblečení, házel je do kufru, a mluvil sám k sobě ..."proč já jsem se ženil"...a my jsme se na něj dívali jako na film, který skončil zabouchnutím dveří za manželem a otcem.

Zapomínalo se pozvolna,ale pak jsme daly se sousedkou v samoobsluze řeč. Vysvětlila jsem, že to bylo nadělení z porodnice,ona řekla, že to zná, a bylo po tragedii.Děti si nejen zase společně hrály,ale dokonce ty moje stouply v ceně, protože vši prý jsou ve škole v kurzu kvůli dvěma dnům volna,a prodávají se v krabičkách od sirek kus za korunu. Taťka napsal,že se na vánoce vrátí, ty se zatím přiblížily na dostřel, a vánoční cukroví už jsme zase pekli spolu. Když děti usnuly, otevřeli jsme si láhev fernetu,poslouchali jsme koledy a vyklápěli jsme pracny.Abych se zvlášť zavděčila, dělala jsem prvně "kokosky" podle receptu své tchyně. Nejspíš se povedly přesně, ale pak nešly sundat z plechů. Měli jsme vypito půl láhve fernetu a vytvořeno několik plechů kokosek, když odbíjely hodiny půlnoc, a manžel listoval v několika kuchařkách, ve snaze najít na kokosky nějaký fígl. Pak rozhodl, že se to vyhodí i s plechama..."zatracenej krám!"... a flákl jedním plechem o zem. Na to zarputilé pečivo z plechu vyskákalo, a manžel třískal ostatními plechy s radostí, že našel systém.
Pak se ozval zvonek a byl to soused zdola.

"Co je to tu za randál - v tom má jeden spát?"

"My děláme kokosky - vysvětlila jsem."

"My zabíjíme vši" - řekl zcela vážně můj manžel, a přinesl skleničku i pro souseda.


Seděli jsme pak pod stolem všichni tři, dokud nebyla láhev prázdná. V tu dobu jsme ještě nevěděli, že už na jaře se přestěhujeme do nového bytu úplně na druhý konec města. Tu noc jsem rozjímala nad našim zajímavým rodinným spřežením, kde nejstarší dcera je býk jako já, prostřední dcera je ryba jako manžel, a nejmenší výškrabek je skopec - beran, nad kterým by žasli i vykladači horoskopů. Jak dlouho nám zápřah dvou býků, dvou ryb a jednoho berana vydrží?

Už příští jaro bylo naším jarem posledním.



_{^{ikonka: davidgreen.cz}}