Císařovna Alžběta (obr.1) zvaná Sisi byla excentrická, přepjatá a nenáviděla život na císařském dvoře. Touto myšlenkou vládne plno knih. Přesto je nutné odlišovat mladou Sissi, plnou života a v postarším věku. Její temperament byl již tehdy značně obroušený celou dvorskou etiketou a naprosto neprůstřelným vztahem matky Žofie a syna - císaře. Většinu svých rozhodnutí si musela velmi těžce vybojovat. Zároveň s postupujícími léty kladla na svoje tělo větší a větší nároky. Pokud pomineme neustálé cestování, lépe řečeno útěky, tak se stále dokola trýznila všelijakými dietami a cvičením.

Korzet, nedílná součást tehdejší mody (její příbuzná hraběnka Chotková dokázala pomocí tohoto módního výstřelku stáhnout pas až na 40cm) patřil neodmyslitelně do jejího šatníku.

Přesto začneme hezky od začátku. Tam, kde se její život začal odvíjet. 
Pokud bychom četli její rodný list, dozvěděli bychom se něco takového: Elisabeth Amalie Eugenie, Herzogin in Bayern se narodila roku 1837 na &Stědrý den v Mnichově vévodkyni Ludovice, dceři bavorského krále Maxmiliána I. Josefa, a jejímu manželovi, bavorskému vévodovi Maxmiliánu Josefovi, který pocházel z vedlejší větve rodu Wittelsbachů. 
Byla čtvrtým dítětem, přišla na svět dokonce už s jedním zoubkem a v neděli, což bylo považováno za předzvěst štěstí.

Pověstná krása císařovny Alžběty se ale rozvíjela velmi pomalu. V dětství byla spíš drsným, chlapeckým stvořením s kulatým selským obličejem. Za největší krásku platila její nejstarší sestra Helena. Ve věku na vdávání (tj. 14 - 15 let) byla sice rozkošná, svěží, sportovní, ale ještě ne zcela vyvinutá a trochu melancholická, ale to jí však dodávalo zvláštní půvab. Sisi od prvního dne svého manželství hladověla, byla často unavená, velmi chudokrevná. To vše jejímu vzhledu neprospívalo. Její postava se žensky zaoblila především díky třem porodům v prvních čtyřech letech manželství. Mnoho pohybu a stálé odtučňovací kúry jí však uchovaly štíhlou, půvabnou postavu. Ta se denně proměřovala, až 3x denně byly zjišťovány míry a váhy, které se zapisovaly do zvláštní knihy. Vyrostla v této době na 172 cm, čímž přerostla o několik cm i svého manžela. Alžbětina váha zůstala po celý život dosti stálá: vážila kolem 50 kg. I její míra kolem pasu se po celý život sotva změnila: měla neuvěřitelných 50 cm. Tento svůj proslulý štíhlý pas zdůrazňovala tak silným šněrováním, že často nemohla ani popadnout dech. Zachované míry kolem boků (62 - 65 cm) ovšem vzbuzují pochybnosti, zřejmě se tenkrát měřilo výš. Těžko si představit, že i tak dokázala císaři porodit několik dětí. Přesto Alžběta líčila neteři Marii Larischové, jak si ošklivila dobu svých těhotenství, která dočasně znetvořila její souměrnou postavu. Čas od času ji dokonce přemohla nepřirozená nenávist vůči vlastním dětem: "Děti jsou prokletím ženy, protože ničí její krásu, která je největším darem božství." 
  
Své první dvě děti, Žofii a Giselu, chtěla mít Alžběta (obr.2, císařovna před sňatkem) nejprve neustále nablízku. Avšak s tchyní, arcivévodkyní Žofií, sváděla zarputilý mocenský boj, dokud nenastala první katastrofa: Na společné cestě po Uhersku dvouletá Žofie zemřela. To byl šok, z něhož se Alžběta jen těžce vzpamatovávala. Její zájem o děti poté skoro ustal.
Gisela a Rudolf byli svěřeni pod tchyninu ochranu. Mladší Rudolf si musel protrpět krutou vojáckou výchovu. Žádné ze starších dětí si mateřské péče příliš neužilo. Gisela se v šestnácti letech provdala za prince Leopolda Bavorského. Je ironií, že sama Alžběta si neustále stěžovala na svůj osud, že byla provdána mladá, a přesto nedala své dceři žádnou naději s manželstvím počkat nebo dokonce jít vlastní cestou. Evropské královské katolické rody neměly žádného vhodného prince, a tak se zase uvažovalo o Bavorsku, o deset let starším princi Leopoldovi. Jelikož se však vyskytly komplikace s Leopoldovým zasnoubením s Amálií Koburskou, musela Alžběta ještě zapracovat na zrušení svazku s touto princeznou. Zasnoubení s Giselou zanedlouho nestálo nic v cestě. Neví se, zda Alžběta nějak připravila svou dceru na manželství. Stejně tak se neví o žádném Alžbětině slovu, v němž by se projevila láskyplná náklonnost k nejstarší dceři.

Krátce po Giselině zasnoubení zemřela arcivévodkyně Žofie, jediná osoba, která se starala o patnáctiletou nevěstu. Žofiino umírání bylo těžké a trvalo dlouho. Alžběta byla v této době v Meranu. Po zprávě o blížící se Žofiině smrti přerušila léčbu a odcestovala do Vídně. Ráno 28. 5. 1872 Žofie zesnula.

Svatba Gisely v dubnu 1873 byla pro Alžbětu obávaným výstupem na veřejnosti. Nevěstě bylo šestnáct, nevěstině matce 35 let. Dcery si sotvakdo všiml. Avšak Alžbětin zjev ozářil slavnost. Na nádraží pak došlo k velké rodinné scéně na rozloučenou s novomanželi. Korunní princ Rudolf plakal nepřetržitě. Obě starší císařské děti vyrostly spolu tak odděleně od ostatní rodiny, že se velmi vzájemně sblížily. I Gisela při loučení vzlykala. Císař měl v očích slzy. Nejklidnějším člověkem byla Alžběta. Jediné pohnutí mysli, které ukázala, bylo to, že si přitiskla kapesník na oči. Tutéž duševní rovnováhu císařovna prokázala, když se o 9 měsíců později stala prvně babičkou malé vnučky Alžběty. Pozoruhodně chladná zůstala i při narození druhé Giseliny dcery. Císařovna neměla ráda batolata, vadil jí jejich pach. Měla je nejraději, když je neviděla a neslyšela. Rudolfovi (maďarsky) napsala: "Giselino dítě je zvlášť ošklivé, ale velmi čilé. Úplně se Gisele podobá."

Osamocený Rudolf (obr.3) v dospělosti marně bojoval o postavení, které by odpovídalo jeho schopnostem, i o lásku matky. Když si v Mayerlingu společně s baronesou Vetserovou vzal život, byla to pro jeho matku největší životní rána.

Zcela jiný vztah měla Sisi k svému nejmladšímu dítěti, Marii Valérii, kterou zahrnovala nesmírnou láskou. Dovolila jí provdat se z lásky za arcivévodu Františka Salvátora - třebaže s ním později císařská dcera neměla vždy na růžích ustláno. 

Císařovna postupem let stále více podléhala depresím, myslela na smrt a po tragické smrti syna Rudolfa se stáhla zcela do ústraní a neoblékala jiné než černé šaty.
Dne 10.září její život ukončil 1898 italský anarchista Luigi Lucheni, který ji probodl pilníkem (nástroj pronikl do hrudi v hloubce 8,5 centimetru, zlomil čtvrté žebro a pronikl mezižeberním prostorem, prorazil dolní kraj plicního laloku a zasáhl levou část srdeční komory), když byla na cestě do ženevského přístavu.
,,Podvědomě jsem udělala krok kupředu, čímž jsem císařovnu před ním kryla. Muž udělal pohyb, jako by zakopl, vyrazil kupředu a v témže okamžiku také pěstí proti císařovně. Jako zasažená bleskem se bez hlesu zvrátila dozadu a já jsem se se zoufalým výkřikem sklonila k ní..Císařovna otevřela oči a rozhlédla se. Její pohled prozrazoval, že je při plném vědomí. Pak se, opírajíc o mne, pomalu zvedla a vstala. Oči se jí leskly, měla zrudlou tvář, nádherné copy uvolněné pádem jí visely jako ležérně spletený věnec kolem hlavy, byla nevýslovně krásná a majestátní...Mezitím se odevšad sbíhali lidé, zděšení brutálním útokem, a s účastí se císařovny vyptávaly, zda se jí opravdu nic nepřihodilo. A ona, naprosto srdečně a vlídně každému děkovala v jeho jazyce...Mám dojem, že mě trochu bolí na prsou, pravila, ale nejsem si tím jistá. Došly jsme do přístavu. Lodní můstek ještě přešla lehkým krokem, sotva však vstoupila na loď, udělalo se jí mdlo. Potřebuji se o vás opřít, zamumlala přiškrceně...Císařovna spočívala smrtelně bledá v mém náručí...S pomocí dvou mužů jsme si odnesli na palubu a položili na lavici..Madame Dardelle dala přinést vodu a kolínskou a začala hned s oživováním císařovny...Rozstřihla jsem jí šněrovačku, zastrčila mezi zuby kousek cukru namočený v éteru a projela mnou jiskřička naděje, když jsem zaslechla, že do něj jednou či dvakrát kousla...Císařovna pomalu otevřela oči a chvíli se zmateně rozhlížela, jako by se chtěla zorientovat, kde je a co se s ní stalo. Poté se začala zvedat a s naší pomocí se posadila. Otočila jsem se k cizí dámě a vydechla: Merci...Přestože se císařovna držela vsedě vlastními silami, vypadala velmi vyčerpaně. Její zastřený pohled, nejistý a nechápavý, smutně kroužil kolem...Oči zabloudily k nebi a pak se zastavily na Dent du Midi. Odtud zvolna klouzaly dolů, spočinuly na mně, aby se mi navždy vryly do duše. Co se to jen se mnou stalo! To byla její poslední slova. Pak v bezvědomí klesla na lavici....Když jsem roztrhla hedvábný živůtek, patřila jsem tmavou skvrnu velikosti mince...Odhrnula jsem košilku a objevila v srdeční krajině malou, trojúhelníkovou ranku, na níž ulpěla kapka sražené krve.- Luccheni císařovnu probodl dýkou...Ihned obraťte loď zpátky..Vpluli jsme do přístavu, položili císařovnu na improvizovaná nosítka, jichž se chopilo šest mužů...Agonie probíhala mírně, bez známek zápasu, císařovna jen neklidně otočila hlavu stranou...V hotelovém pokoji jsme ji položili na postel. Doktor Golay už byl přítomen...není už žádná naděje pravil po chvíli...Přistoupil kněz a udělil církevní rozhřešení...Ve 2 hodiny 20 minut vyslovil lékař to strašné slovo...Konec!"
(Výňatek z: Irma Sztáray, Poslední léta císařovny Alžběty, str. 235 a d. Vídeň 1909, citováno z Výstavního katalogu)