Jak je tomu u knihy HESLO: JAZZ ROCK? Přiznávám, že oba autory jsem poznal poprvé, i když – jak říká zadní strana knihy - pro Moniku Petrákovou je to již čtvrtá kniha a hudebník Filip Čenžák předtím napsal básnickou sbírku. Internetová stránka www.pannakladatel.cz informuje, že Monika Petráková vydala povídky MILOVÁNKY a dvě novely MALINÁDA a JEMNOLÁSKY a Filip Čenžák pak dal své sbírce název SEM &SŤASTNEJ. Oběma je kolem třiceti let a – přestože to v knize není zdůrazněno – jejich tváře (i postavy) najdete na přední i zadní straně obálky (a v závěru tohoto článku).

O literárním talentu se přesvědčíte hned v prvních kapitolách, které představují dva (a taky jediné dva) protagonisty knihy - Erika a Julii. V duchu Charlese Bukowskiho, jehož motto knihu předznamenává (a začíná slovy “Všechno je na nic…“), jsou představeni dva současní lidé s podobnou životní filozofií a pohledem na svět. Každý z nich vypráví sám o sobě v samostatné kapitole nadepsané jejich jmény. Ta Erikovo začíná příznačně: „Rozlepil jsem oči do dalšího zkurvenýho dne…“ U Julie hned na krátkém popisu nesnadného probuzení se dočtete: „Už aby byl tenhle podělanej rok za mnou. Nemůžu se nějak vymazat z planety?...“

Erika poznáte jako bývalého – zjevně úspěšného hudebníka – který se na nějaký ten rok „vymazal“ ze světa, opustí svůj byt, usadí se v komfortním hotelu a jeho život se pohybuje mezi místním barem a bazénem, přičemž bar využívá zdatně a bazén sporadicky. Občas do toho „hodí“ i návštěvu nevěstince, ale zřejmě ani to ho příliš netěší. Prostě – jak říká: „nejspíš si sám bojím připustit, ale jediné, co cítím, je samota…“ Smutná to postava nalitá ginem a zmarem. Takhle vypadá tvůrčí krize, kdy je muzikant nucen producenty i posluchači vytvořit nové album ale múza se někde schovala? 

A Julie? Otrávená ze svého zaměstnání literární redaktorky, pročítající stohy „kravin“, které „píše  tolik lidí“ a pokoušející se udat svůj vlastní výtvor. Občas ji utěší nějaký neznámý, jako po silvestrovském večírku, případně pomůže kamarádka z redakce, ale pocit prázdnoty a vyvrženosti ji neopouští. „Každý den se probouzím do beznadějnýho života, kterej dost dobře nevím jak žít…“

Třetím hráčem ve hře je moderní technika – Erik cítí potřebu najít „nějakou spřízněnou duši“ a s přesvědčením "...kurva, tohle musím vygooglit…“ se pod jménem Gin z lahve přihlásí do seznamky. Ozve se Anna Karenina a začnou probíhat nejprve nezávazné a později mírně objevující hovory podrobně zaznamenávané i s užívaným slovníkem.

Pokud si čtenář teď řekne: Proč mám číst o dvou vyděděncích ze společnosti, o zmarněných nadějích dvou mladých lidí? Proč někdo rozšiřuje řady těch – použiji-li termín jednoho filmového kritika, hovořícího o současných českých filmech - „chcípáckých hrdinů“? Prozradím, že se dočká jistého happy endu, „zlidštění“ obou aktérů, k čemuž platonický vztah přes internet napomůže. Erik najde sílu psát a připravit nové album, Julie najde odvahu svůj rukopis odevzdat. Ale možná, že pro řadu mladých čtenářů bude nihilistická filozofie a marnost životních hodnot a planost životních  jistot tím, co sami sdílejí. Pak jim kniha promluví, jak se říká „do duše“ a budou mít pocit, že je o nich. Připomenout musím i třetího možného všetečného čtenáře, který když si přečte, že Filip Čenžák je hudebník, vezme knihu jako jeho autobiografii. A s přesvědčením, že musel vydělat hodně peněz, když žije takovým exponovaně zhýralým životem, se v něm ozve typicky česká vlastnost – závist.

Nerad bych předvídal jaká skupina čtenářů po knize sáhne. Všichni však musí ocenit, že novela (nechci mluvit o románu, jak uvádí nakladatel) je čtivá a podnětná. Ale zatím zůstává jen u naznačení literárního talentu. Hrdiny poznáváme především z jejich chování a mluvy, jen krátce v jakýchsi prostřizích do minulosti se dozvíme příčinu Erikova osamění i Juliiny ztráty lásky. Autoři nenahlédnou blíže do duše svých hrdinů, psychologické prokreslení postav a jejich rozporů by si zasloužilo větší prostor. Proto třeba to, že Erika opustí partnerka Leny kvůli jedné puse na večírku a ani zdůvodnění “už mě nebaví žít jak náctiletej intelektuálskej rebel, co je proti všem a všemu prostě jen tak z principu…“ nestačí k prokreslení jejich krizového vztahu. A vztah Julie k milovanému Liborovi vlastně není rozveden vůbec. Dozvíme se jenom konec lásky, kdy Julie říká: “Nestojí o společnou budoucnost…Jako milenky se mě už nabažil a víc mu dát nemohu…“

Závěr knihy dává tušit, že se autoři budou chtít k oběma hrdinům vrátit. Sejdou se spolu? Porozumí si? Najdou to společné, co signalizují jejich iPadem zasílané zprávy? Věřím, že stejně jako Erik dokázal složit texty i hudbu – CD se záznamem živého koncertu je záslužně přiloženo ke knize - a překonal tak svoji prázdnotu, i Julie – doufám - najde svoji novelu (pokud to není tato kniha) na pultech knihkupectví a nebude si muset založit nakladatelství jako Filip Čenžák. Rád bych věřil, že stejně úspěšně pokročí vztah Erika a Julie – uvěřitelnější  a psychologicky propracovanější - v další knize dvojice Monika Petráková a Filip Čenžák. Talent se má rozvíjet a čtenář (i posluchač) je dychtivý…