Židi mají husy rádi,
Bondy, že jsme kamarádi,
tak Vám jednu posílám.
Doufám, že si taky dám.
Na svatého Martina
ať je velká hostina.
Nestihla přede mnou utéct.
Koukejte jí dobře upéct.

Listopadová noc v Lipnici 1922. Všude už spí, najednou výkřiky, výhružky: "Otevři, Bondy, nebo to tu rozmátíme!" I malá Emilka se probudila. Strach. A za dveřmi balík, uvnitř husa a básnička.
Kdo zná alespoň trochu Jaroslava Haška, tak jej tenhle druh šprýmu nezaskočí. Takhle asi opravdu žil.
Jako bychom byli sousedy, víme o každém jeho kroku. S kým se nemusel, komu patřila štěbetavá ruská slovíčka, na co se koukal z okna nebo kdy a jak se vracel z hospůdky.

Irena Dousková přistoupila na Haškou hru.
Čteme-li její román, věříme, že je tu Jaroslávčik s námi.
Děj knihy nás přenese do posledních měsíců, kdy se nemocný Jaroslav Hašek uchýlil do Lipnice. Poznáme ho tak trochu i jako morouse uprostřed venkovského světa. Mnozí jej tu mají za podivína, jiní za světáka či hochštaplera s oteklýma nohama.
Bouřlivák tu ztrácí síly. Mezi vtipné rýmovačky se vkrádá smutek. Ještě píše. Teď divadelní hru pro místní ochotníky Aféra se psem. Ústy Růženky do světa volá: "Bože, to mě louplo v kříži. To je bolest, to je bolest. Zatracený život, samé trápení a radost žádná, mám já tohle zapotřebí?..." 

Jednotlivé kapitoly nás provádějí jeho posledním časem. Jako čtenáři jsme svědky posledním chvilkám, nasloucháme mu, snad mu konečně i porozumíme. Končí lednem 1923. V kostele je sám, zavřel za sebou dveře.

Irena Dousková
Medvědí tanec
vydalo nakladatelství Druhé město v roce 2014