"Takže na akvarely kašlete, přednášku jste neposlouchal. Proč jste tedy dneska večer přišel?" zeptala se přímo. Peter sáhl do kapsy a vyndal akvarel chráněný obálkou z nekyselého papíru. Opatrně obrázek z obálky vysunul a položil před Liz na stůl.

"Krásná dáma, " řekla Liz, aniž se akvarelu dotkla nebo se nad něj naklonila. "Mimořádná práce. Připadá mi povědomá." "Přesně tak," souhlasil Peter.

Liz obrázek zvedla a prohlédla si ho zblízka. "Bože, vždyť já jsem se s ní setkala, že jo? Setkala jsem se s vaší ženou. Před dvěma... ne před třemi lety. Přišla na naše setkání, sedla si do první řady, celou dobu si zapisovala a po skončení položila asi šest otázek - parádních otázek, to se musí nechat. Vůbec se vám nepodobala, viďte?""Ani trochu," souhlasil Peter. "Tohle je ona, viďte? To je vaše žena." "Ano," odpověděl Peter, "až na to, že tohle je sto let starý obrázek."