Vidím, jak si muži prohlížejí sexy blonďaté vlasy Bebé nebo Pam, a vidím, jak myslí na věci, s nimiž radši nechci mít nic společného. Nemůžu si pomoct, musím se v duchu ptát, jestli by mysleli na totéž, kdyby tady u toho baru popíjela zelený čaj Blondie nebo Stella. Nebo prostě já, vystavující na odiv hnědé chmýří. Neznají mě plešatou. Plešatou v mé posteli, plešatou ve sprše, plešatou v bílém županu, plešatou, protože mi sklouzne paruka, když si svlékám svetr přes hlavu. Co by na to řekli? Je toho tolik, co o mě nevědí.
Žiju v odlišném světě. To je moje tajemství. A nechávám to tak, protože nemám energii ani motivaci mluvit nekonečné hodiny o sobě a své nemoci. Nestojím o všechny ty soucitné, nevěřícné nebo vyděšené pohledy mým směrem. Mám chuť vyrazit hledat někoho, kdo chápe, že rakovina je součástí života. Nejen mého, ale jednoho dne možná jeho. Takže ať si klidně myslí, že jsem blonďatá barbína, co si lakuje nehty jasně rudým lakem. Že jsem bezstarostná rusovláska popíjející mojito. Studentka zahloubaná do politické vědy, když sedím v knihovně obklopená knížkami, s vlasy staženými dozadu. Ať si myslí, že jsem to já. Je to pravda. Jenom to není celá pravda.