"Děvenko," tohle oslovení mě rozesměje, vysvětluji, ale babička se nedá, "až ti bude tolik, co mně! Co jsem se tudy jako malá nachodila a u naší Panenky vždy zastavila. Byl-li čas květu, byla kaplička pokaždé jako rozkvetlá louka. Jindy tu svítily svíčky, každý tak věděl, kudy vede jeho cesta. Ale to už je dávno." Posmutní a i mně je najednou smutno. "Babi, však ona se pro tu vaši kapličku nějaká Madona určitě najde." "Život je prevít, ale my na něj vyzrajeme," na vrásčitém obličeji se objeví úsměv a člověku je hned lépe.

Krajina kopců. Mám to tu moc ráda. Čím je člověk starší, dovede to víc vychutnávat. Tedy alespoň mně to tak připadá. Od řeky už je to pěkný kus a lesy střídají chmelnice. Dnes je jich tu o poznání míň než dříve. Minu "bělidlo", jako malá jsem sem jezdila cachtat se na zapřenou.
Za chvíli stojím u vrat, kde to opojně voní dřevem. A najednou jsem ji uviděla. Madona na útěku. Úzkostlivě v náručí svírá zabalené novorozeně. Nikdo je nesmí vidět ani slyšet. Dobře známe ten příběh a rozumíme jí. Uteče i tahle přílepská do Egypta?
Přála bych si ji vidět v té kapličce. Moc by jí to tam slušelo.
Jen mistr řezbář, Libor Daenemark, ví, kudy povede její cesta. Na otázku, proč ji ztvárnil zrovna takhle, odpověděl: "Všichni ji dělají stojící, nahé děcko v náručí je celé vidět."

A je to!
Je nádherná. V pohledu vidím trýzeň, ale i odhodlání. Takhle tenkrát opravdu mohla vypadat.