Město trpí chorobou flegmatické anonymity. Způsobujeme ji my, lidé, jsme jako nakažené orgány velkého těla. Schovávání se v davu nenutí k žádným osobním výkonům. Vymlouváme se, jsme pohodlní. Proč bychom třídili odpad? Ať to udělají ti, kterým za to platíme. Proč bychom nemohli zahodit uprostřed ulice cigaretu, papír, žvýkačku? Však on to někdo uklidí!

Proč bych to měl dělat já, když může to samé udělat někdo jiný? Ano, jsme všichni jsme hluboko v sobě alibističtí egoisté. To však neznamená, že se to nemůže změnit a naděje přece umírá poslední. Jak zdravá budou naše města, to záleží jen a jen na nás. Na mně i na tobě.