Média mě zatím dokázala rozplakat pouze jednou a to když jsem četla o desetiletém chlapci, který chtěl spolu se svým morčátkem skočit z mostu. Ještě teď mi při vzpomínce na zoufalství bezbranného dítěte běhá mráz po zádech.

Denně se na nás valí negativní zprávy, což působí na lidskou psychiku. Často se proto může zdát, že na světě se dějí jen hnusné věci, za něž mohou zlí lidé. Když se pak mezi tím balastem mihne novinka o vážné nemoci všeobecně známého člověka, obvykle vypukne hotový poprask.

Sama jsem to zažila v nemocnici, kde jsem pracovala. Došlo totiž k nenadálé hospitalizaci miláčka národa a národ si jeho vážný stav vzal za svůj. Je celkem přirozené, pokud nás podobná událost zaskočí, protože normální jedinec nepřeje druhému nic špatného. V těch dnech však mnoho služebních hovorů probíhalo podle následujícího vzorce. Poté, co jsem se představila, nastalo ticho, po chvíli se ozvala kanonáda vzlyků doplněná párem přerývaných slov. Jen obtížně se mi reagovalo, protože čím utěšit volajícího, když pláče pro „Frantu Nováka“, jehož ve skutečnosti vůbec nezná a nikdy s ním ani nemluvil.

Snad proto mě napadá, jestli s těmi emocemi zbytečně neplýtváme. Opravdový smutek je totiž prožitek velmi niterný a nezaslouží si, abychom ho vyvěšovali jako reklamní transparent na každém nároží.

Zdroj fotografie: archiv M. Bittnerové