Nápadu spojit zábavu s informacemi se dnes poměrně hojně využívá a tak jsme podobnými časopisy vlastně přesyceni. ČILICHILI magazín vychází na křídovém papíře s lesklou obálkou a kdybychom si měli časopis tohoto formátu kupovat, přijde nás nejméně na 60 Kč.

Samotná grafická úprava magazínu je velmi zdařilá, čtenář se neztrácí ani v textech, ani v obrázcích, jednoduše řečeno po grafické stránce magazín uspěl na jedničku. Bohužel ale prioritní částí každé tiskoviny bývá její obsah a tady už nastává menší zádrhel. Nemám nic proti oddechovým tématům jako minisukně, či skútry, ale styl, jakým se zpracovávají, se mi ani trochu nelíbí. Tak třeba ve zmíněném článku o skútrech se dočteme, že typ Yuki Speedy 50 se doporučuje šetrným lidem a to přímo cituji: „Pro škudlily“ a to jen kvůli ceně nepřesahující třicet tisíc korun. Asi se pan redaktor Horáček, autor článku, domnívá, že zákazníci Oskara se rekrutují pouze z řad boháčů. Také reportáž z Frýdlanstka od pana Horáčka se moc nezdařila. Výrok typu: „Projít středověký hrad a zároveň renesační zámek Frýdlant není jen tak“ by se snad měl skutečně tesat zlatým písmem, neboť takto se smí vyjadřovat žák páté třídy obecné, ale rozhodně ne redaktor. A to nemluvím o dalších perlách– standardní sbírky obrazů aj. Podobnými skvosty je vyšperkovaný celý článek. Text o Filipínách z pera Pavla Jiráta nedopadl výrazně lépe. Buď pánové teprve redaktorsky začínají a nebo se učí českému jazyku.

Abych ale jen nehaněla, tak kladné body připisuji rubrikám věnovaným filmu a knihám a zaujala mě i „grafitti hitparáda“ pro svůj neotřelý nápad.

A co mi na magazínu vadí nejvíc a ostatně na všech reklamách a tiskovinách Oskara, je jejich přílišná familiernost, která ostatně dýchá z každé stránky. Ačkoliv se řadím k zákadníkům Oskara, nemusí mi rozhodně tykat a oslovovat mě stylem, jako bychom spolu sedávali v hostinci. Chápu, že ona familiernost má svůj psychologický význam, nicméně asi nebudu jediná, komu příliš nevyhovuje.

Tudíž pokud se vám někdy ČILICHILI magazín, který měl asi původně být burcující a zajímavý, dostane do rukou, směle odtrhněte onu „zábavnou část“ a ponechte si jen „Volá Oskar“, kde alespoň naleznete užitečné a věcné informace. Pročítat šuplíkové spisky z pod taktovky šéfredaktora Martina Jaroše zůstane jen zbytečnou ztrátou času. A hlavně nezapomínejme na to, že na tento „zdarma“ časopis všichni zákazníci Oskara vydatně finančně přispívají.