Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  středa 22.5.2024, svátek má Emil 

Hledej

Sociální sítě



Webmagazín na Instagramu
Webmagazín na X Twitteru

Spolupracujeme

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.epocha.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Muž píšící jako žena aneb Nedotažený Mlsoun

08.09.2014   Ivo Fencl   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Muž píšící jako žena aneb Nedotažený MlsounMcEwana čtu od osmdesátých let, a ačkoli mě nalákal jako jinocha jistou morbiditou, uznávám ho dneska spolu s ostatními pro nesporné kvality. Jeho Mlsoun (Sweet Tooth, 2012, česky 2013) mě nadchl a ve finále trochu zklamal.

Následující text není moc vhodný pro ty čtenáře, kteří román nečetli a číst hodlají.
 
V dopise, který tvoří jeho poslední kapitolu, se autor - alias jeho hrdina, spisovatel Tom – soustředí na to odhalení, že text před tím napsal jako žena. Obdivuhodné? Možná. A jen je samo sebou možné váhat, zda autorovi nějaké ženy s psaním a psychologií jeho hrdinky Sereny nepomáhaly. Nu, potřeba to jistě nebylo, sám McEwan je dobrý, a to i po Flaubertovu vzoru a i s jeho výrokem „Paní Bovary, to jsem já“, ale proč se tím potřeboval ve finále tak chlubit?

Závěrečnou kapitolu totiž já vnímám jako autorovo zbytečné bití se v prsa. A proč zbytečné, zdá se mi být jasné. Jako čtenáři jsme před McEwanovým talentem smekli dávno co se týká komplexu jeho díla i jen Mlsouna, a tak měl raději tasit z rukávu nějaký překvapivý finální obrat, myslím si, na místo toho, že „strhl volant“ do vlastní tvůrčí zahrádky, a totiž k odhalení, že to nevyprávěla Serena, nýbrž Tom, který se jen dokonale vžil do její dívčí kůže.
Vše sedí, zpětně si dokonce vybavíme pohřbený hrdinčin postřeh z prvního setkání s Tomem, podle něhož na ni chvíli působil jako transsexuál, ale Mlsoun měl i tak asi končit jinak, zdá se mi, a to dejme tomu tak, že... Na ostrůvku v Baltském moři překvapivě nezemřel dvojitý agent (a postarší Serenin předposlední milenec), jak se stalo, ale místo toho... živý přeběhl k Rusům.

Na nic podobného nedošlo, s tím jsem se rozloučil a špionážní román, jakým byl bezpochyby McEwanův Nevinný („obtočený“ okolo Berlínské zdi), tohle není. Jedná se tedy snad aspoň o parodii? Jakbysmet nikoli. Jde o zamilovaný, historicko-politický román „z prostředí“ MI5... pánové Frederick Forsyth a John Le Carré se asi „řezali“ smíchy, pokud je četli. &Spionážní zápletku fakticky postrádá. Chystá se přesto a právem filmové zpracování. Bude úspěšné, ale... Jako bych Iana McEwana viděl.
On sám poznamenává, že příliš krátké romány jsou nemužné, i dofoukl svůj opus o sadu vlastních, dosud nepoužitých povídek a dotáhl ji i připsal na kontu svému hrdinovi: píšícímu profesorovi Tomovi. A Serena? Jen zdánlivě o tom vypráví, a to místy až skoro ve stylu známého románu Susan Isaacsové Záblesk. Vyrůstala co biskupova dcera a výtečná i posedlá čtenářka. Ale i s talentem pro matematiku, kvůli kterému vyslyšela máti a vystudovala na Cambridge právě tento obor. K MI5 je nicméně zverbována, aby v rámci své pracovní náplně opět četla, což zase připomíná hlavní postavu &Sesti dní Kondora. A dál?

Pokud čekáte, že Serena zaměstnavatelům vytipuje začínajícího literárního génia, jste na omylu. To sama MI5 jí Toma „zadá“. A proč se vlastně to všechno semlelo? Inu, Serenin postarší bývalý milenec, který pak odjel zemřít i se svou chorobou na jistý ostrůvek, nebyl jen profesorem, nýbrž i doyenem MI5, ale taky zrádce. Nicméně svou milenku už naverboval, tak se služba bála, zda i Serena není „dvojitá“, a zaměstnala ji. Ano, na podřadném místě a aby ji měla pod dozorem. Ne, Serenu nenechali válčit s IRA, o čemž se však stejně hodně dovíme, a ani ji neposlali na jinou ze skutečných front studené války. Nicméně...

Nechali ji posléze dělat cosi absurdního už i v letech sedmdesátých, kdy se vše odehrává. Připustili ji totiž k akci Mlsoun a dovolili, aby inspirovala potenciálně pravicového profesora Toma, a ten má díky tomu dostávat přes krycí organizaci po tři roky takové množství liber, že může dát vale univerzitní kariéře literárního vědce a odejít psát na volnou nohu.
A co psát?: MI5 čeká, že něco jako byl román 1984. Také George Orwell totiž byl, máme-li věřit McEwanově knize, financován tajnou službou, která jeho mistrovské dílo iniciovala! Anebo má Tom tedy aspoň napsal cokoli, co nějak probere z naivity britské levičáky. A komunisty. A co ukáže v pravém světle i východní blok.

Serena se do Toma, jak čekáme, zblázní už skrz jeho povídky a následuje líčení jejich románku. Kdyby to psal někdo jiný, bude to červená knihovna, ale McEwan je pevný realista. Nezakolísá ani na vteřinu a cítíme: To se stát mohlo. Jak románek graduje?
Oba žijí, možná lidsky pochopitelně, ale nevím, na stále vyšší noze. I tak ovšem poněkud autistní Tom dokáže literárně tvořit a možná paradoxně, možná však spíš logicky stvoří ryzí opak vyžadovaného. Dekadentní dystopii. Ta trochu připomíná něco od Ballarda a nejvíc pak McCarthyho Cestu. Británie se zde válí v rozkladu, otec se svou dcerkou ve finále podléhají nemoci, to vše nejspíš právě v důsledku kapitalismu. Ale nejen to! Tom za tento svůj, navíc nemužně krátký, rukopis přebírá v konkurenci začínajícího Martina Amise prestižní literární cenu. A MI5?

Výtečníky promptně vyrazí a zastaví kohoutky, nechá je však na rozdíl od některých jiných žít. A to je vše. Tedy skoro. Protože je na místě zmínit se i o všem poutavém, co je v Mlsounovi vysloveno o literatuře, kterou oba hrdinové celoživotně nasávají a již Tom dokonce učí. Nu, a k tomu všemu dojde i na matematický Monty Hallův problém, který Serena jen tak nadhodí a podle něhož Tom sepíše... dosti špatnou povídku. Aby ji agentka mohla svým vylepšením přece zachránit. Ano, ano, matematik tu zajásá, vcelku se však jedná jen o další z vycpávek.
A nejinak je tomu s převyprávěním obsahů Tomových povídek. Jistěže jsou některé úžasné, o to nic, a představují jisté paralely k situacím v toku hlavního vyprávění, nicméně jsem se nezbavil pocitu, že se u těch asociací jedná a lépe i hůř zamaskované oslí můstky.

Za žádnou vycpaninu ovšem určitě nelze označit průběžné líčení politického vývoje raných let sedmdesátých včetně zkrácení zimního pracovního týdne na tři dny a uhelné krize. To vše sice hrdinové sledují hlavně prostřednictvím tisku, ale knihou to prostupuje i jako pozadí konfliktu MI5 s levicí. McEwan využil vlastní vzpomínky na své začátky a Mlsoun je nepochybně i autobiografická záležitost. Nevystupuje tu ostatně jen Martin Amis a není zmiňován jen jeho otec Kingsley. Jako „detektiv“ se zde uplatní dokonce i jistý Barnes. Atd.
 
Nicméně to nic nezmění na skutečnosti, že se autor ve finále spokojil s vtipem ohledně svého umu vyprávět jako žena. Možná tak zahodil šanci napsat i skutečnou špionážní šarádu a ne jen mistrný román z „pracovního“ a vztahového prostředí.

Mlsoun, Mc Ewan
nakl. Odeon, 2013
OBrázek: bux.cz


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Ivo Fencl - 8.9.2014 - 9:01

z toho se možná střílí
ale opravujeme nonšalantně: dYstopii


ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0459 s