Vždycky, to je taky pravda, věděl, co vynechat, a ví to i dnes před kamerou. Ale nutno dodat, že působí dojmem veskrze upřímného frajera.
Část záznamů, zvíme z filmu, vedl těsnopisem. Zdůvodňuje to tím, že si tak v mládí mohl snáz dělat poznámky o dívkách, ale při pohledu na lány takhle „šifrovaných“ záznamů, jímá člověka zbožná hrůza při představě potenciálního budoucího editora.
V dokumentu Zikmund z podobného deníku předčítá i o válečné schůzce s děvčetem na Zbraslavi. Tato jeho partie však byla bohužel jen pár týdnů nato popravena i se svou matkou.

Roku 1947 Hanzelka a Zikmund vyrazili z Československa na svou první velkou cestu „kolem světa“. „Vedeni jsme nebyli jako novináři a vůbec už ne jako spisovatelé,“ zdůrazňuje Zikmund. Ale disponovali plnou mocí realizovat kontrakty v zájmu Tatry. Zikmund se nicméně podle svého založení rozhodl vést i cestovní deník, k Hanzelkově údivu a námitkám („Ztráta času!“), a nebýt toho rozhodnutí, těžko by z cesty vytěžili řadu knih.

Z úvodní pasáže nového dokumentu utkví výstup obou přátel na egyptskou pyramidu a přenocování na špičce. Zatímco dnes by však pořídili pět set fotografií, tenkrát šetřili. Rádi byli za tucet. Ale došlo i na několik filmový záběrů a vše to je úžasné.

Další z vytoužených výšin představovalo Kilimandžáro. Zikmund ovšem ve filmu tvrdí, že by tenkrát nahoru snad ani nevyšlapal, nebýt jisté místní krásky, do které se platonicky zamiloval. I ji najdeme na snímcích.
Během další pouti černým kontinentem, kde zní magicky jméno každého z míst, se nás dnes zmocní pocit, že se tenkrát snad ještě ani neválčilo. Nebezpečí pro české inženýry však představovala žízeň v poušti, pokud tedy onu epizodu malinko nezveličili.

Únorový převrat zastihl oba muže v Kongu, když snímali vznik vulkánu, Zikmund z toho dělá paralelu. Upřímně nicméně doznává, že se jich mezi Pygmeji převrat moc nedotkl. Následovala přeplavba do Ameriky a mnozí u nás čekali, že se Hanzelka se Zikmundem do vlasti nevrátí. Dokonce dostali dopis, že skončí na Pankráci, pokud se vrátí. Nic podobného se ale roku 1950 nestalo, byli uvítáni a za obdobně populárního měli tenkrát Češi už jen Emila Zátopka.

Mezi první a druhou velkou cestou se oba oženili, Zikmund na Staroměstské radnici a aniž přizval své jinak milované rodiče, čehož prý dodnes lituje. Právě u Orloje na onu svatbu vzpomíná v blízkosti veselky soudobé a vzápětí spatříme část dobového dokumentu, ve kterém se ženou pečují o syna. Ale právě toho brzy na dlouhé roky opustil, aby se opět věnoval jen milence jménem cestování, a to s Jirkou Hanzelkou v Asii.
Zikmundův syn se dnes ovšem na kameru zpovídá, že snad právě ono odloučení nastartovalo jeho celoživotní deprivaci, následkem níž se straní se lidí a... A snaží se prostřednictvím Českých drah proputovat právě všechny české dráhy, zatímco otec ve své zlínské vile předvádí synův dodnes udržovaný dětský pokoj s medvídkem a letadélky na nitích po stropem. A dřevorubci v Zahradě? Kácejí zrovna vzrostlé stromy, aby se snad některý nezřítil cestovateli na střechu. Ony kmeny jsou, pravda, o čtvrtstoletí mladší než on.
Vilu koupil ještě před měnovou reformou za „dva první honoráře z knih“ a také Hanzelka se na jeho návrh odstěhoval z Prahy, kde se stali objektem až únavného zájmu.

Druhá velká jejich cesta skončila roku 1964, vedla i Ruskem a dala vzniknout knize Zvláštní zpráva č. 4, která mohla vyjít teprve roku 1990. I následkem toho začal po roce 1968 přesun obou ikon na černou listinu. Knihy o Cejlonu a Sumatře už vydali u Ludvíka Vaculíka, který vzpomíná, jak osobně koloroval mapu Srí Lanky. Je to i scéna divadelní hry, která o dvojici vznikla (a z níž vidíme výstupy).

Dokument Století Miroslava Zikmunda ovšem „kolorovat“ nebylo třeba a nic neidealizuje. Úvodem sice došlo i na jeho částečnou animaci, ale onen přístup se postupně rozpouští do ztracena. Vůbec to nevadí! Zikmund nám stačí a i dílo pro kina utáhne, zvláště když do toho ještě zazpívá Radůza. Původní dokumenty ovšem hudbou doprovodil Zdeněk Liška.
Snad jen škoda, že se vždycky musí stříhat, a v tomto případě Zikmund ještě v traileru ukazuje otvor ve vozu se slovy: „Jiřího jsem tudy mohl zastřelit.“ Ale ta sekvence ve výsledném filmu chybí.
O Zikmundově až furiantské povaze vypovídá chvíle, kdy účtuje ne snad s německými, nýbrž s ruskými okupanty. Díky za tu okupaci! naznačí nad svou kartotékou – a zacestoval si tou dobou pro změnu vlastní minulostí, když dotáhl rodokmen skoro do času Bílé hory. Do kamery za to salutuje.

Zatímco Hanzelkova první žena zemřela, Zikmund se roku 1972 rozvedl. Jeho paní byla přitom herečkou, vystupovala i s Eduardem Hakenem a je známa ze seriálu F. L. Věk. Zikmund si pak dokonce zaplatil inzerát a dnes se ve filmu diví: „Odkud tohle víte?“ Podobné otázky však tvůrci a režisérovi dokumentu Petru Horkému jen lichotily.
V ženách, které se mu ozvaly, identifikoval nicméně Zikmund prý spíš lovkyně celebrity, dnes bydlí s jinou a snad ideální partnerkou, s níž jej seznámil právě Ludvík Vaculík, a být manželi, už by slavili stříbrnou svatbu.
Před kamerou také Zikmund svolí, že si prohlédne vlastní složku „nebezpečné osoby nejvyšší třídy nebezpečnosti“ (založenou StB). Má ovšem za to, že podstatnější, starší část skartovali hned po převratu. Zbytek prostuduje a sdělí nám: „Ty, kteří se něco takového chystají udělat a rádi by zjistili, který přítel na ně donášel, varuji. Teď jsem zklamán.“
Počátkem let sedmdesátých měl stále dost peněz, aby mohl zůstat na volné noze. Na rozdíl od Hanzelky. Ten se v letech osmdesátých dokonce živil prořezáváním stromů na Petříně a snad i to přispělo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, domnívá se Zikmund - a děsí se těch tří roků, které musel Jiří před smrtí trávil v nemocnici. Srovnává je i s délkou první velké cesty, aniž si naštěstí uvědomí, že to v mládí přece jen ubíhá jiným tempem.

Svého času jsem pro přílohu Plzeňského literárního života realizoval rozhovor s mladou cestovatelkou, fotografkou a autorkou Milenou Písačkovou. Taky ona zdůraznila, jak byla Zikmundem fascinována, když se setkali, a já dnes konečně chápu proč.