Někdy se dokonce dožijete i takové události, pro kterou začne ateista věřit, dočetl jsem se jednou kdesi v jízdním řádu či Brehmovi a není to snad až vojensky důstojná věta i bez očekávatelného přívlastku
kovaný u slova ateista? Ale nechme vítr vát a zpěváky o tom zpívat. Začínal večer, táhlo na sedmou večer a na patře končili s přípravou výstavy. Vyloudal jsem se před muzeum a nerozhodně stanul. Fontána na rozdíl od té v Mariánských Lázních neupívala, aspoň však existovala. Já možná taky. Vrátil jsem se zrovna ke kolegovi do budovy, když se na okraj dvorany vpotácela opilá dívka vyplivnutá metalovým nářezem tam za silnicí. Čekal jsem ve vší slušnosti, až jako dáma opustí umývárnu, a skutečně mě po chvíli minula a putovala za svými. Neohrabaně přitom obešla právě fontánu.
„Nahoře dnes už končí,“ podotkl jsem. „Nezamkneme budovu?“
„A proč?“
„Lezou sem lidi a my přece nejsme hospoda ani veřejné WC."
Major Stejskal zavrtěl hlavou. Měl pravdu. Nebylo jisté, zda se David či jiný zaměstnanec ještě nevrátí, takže jsme čekali. Uběhla hodina, já jsem opět vykoukl z budovy a zrovna
jako tenkrát v neděli jsem už v ten den nic nečekal, jen snil a normálně se mi stýskalo. Naprosto mě nenapadlo, co se vzápětí přihodí, a že to zůstane něčím naprosto jedinečným v celém mém životě. Jen Stejskal jako by cosi tušil. Odbila osmá.
Uplynulo ještě pět minut. Z dlažby se pojednou zvedli holubi. Před muzeem brzdilo Audi. Ve snaze se léčit z nešťastné lásky jsem si v minulosti právě takový příjezd auta opakovaně přehrával, a přece mě teď vyvedl z míry. Nebo právě proto.
Je to možné? Co tu děláte?
Nebyli sen. Auto ztuhlo, jako by tam venku před muzeem vyrostl hříbek. Byli vetřelcem z jiného vesmíru, co se mě týká. Auto se zatím se neotvíralo. Ostatně zase ujedou. Ne? Pozorně jsem rekognoskoval situaci. Rovněž upířím Marťanůn H. G. Wellse přece trvalo hezkých pár minut, než zevnitř odšroubovali vršek svého děsivého válce! Vůz čekal před vraty jako časovaná puma. Vypučela přesně mezi fasádou a fontánou. Vypaří se hned v příští vteřině? Nebo je fatou morganou? Či udělá hop a odskočí jako žába? Zpátky? Na rodnou planetu ke Spielbergovi?
Propána, proč sem lezou?
Spíš jsem se ale měl ptát, proč nelezou
. Ven. A je uvnitř vůbec někdo? Díval jsem se. Vyrovnávají atmosférický tlak po nějaké hádce? To snad ne. Spíš tě, hochu, zblýskli, a Jorice vadím.
Na půl vteřiny mě napadlo, že bych se měl zamést do muzea a pod hezký koberec a ustoupit ze své pozice na prahu. Ale třeba přijel jenom Jakub, ne? Tu taky vystoupil z auta. Ale nebyl sám. Jorika vystoupila vzápětí, ve směru od čenichu obešli Audi každý ze své strany a já se bezděky chvěl při představě, že jsem dnes mohl odejít dřív a v této chvíli už sedím doma. Ó, jak snadno se to mohlo stát! Ale nestalo se to a stojím tady, ačkoli ne v obvyklý čas. A ti dva?
Očividně přivezli nějaké zásoby pro svou kavárnu. A co vím, třeba je doplňují v tuto dobu a tento den týdne pokaždé. Lorenci! Na to ses měl dávno vyptat.
Doplňování zásob v ten večer ale souviselo spíš s chystanou výstavou a zítřejší vernisáží bratří Formanů. „Pustíš nás dál?" zeptal se mě s úsměvem Jakub.
„No, pokud mě zavraždíte, klidně." Anebo jsem snad řekl „pokud mě
nezavraždíte“? Nevím. Nešlo myslet. A možná bylo i jedno, co jsem řekl: stejně mě neposlouchali. A
sedím na uhláku a vyhlížím přes okraje, doléhala od Stejskala Vyčítalova country. A ti dva milenci? Z vozu lovili krabice, ale neusmívali se, jak bych si přál, tak jsem se s onou jejich podmračeností okamžitě smířil. Ale to musíte zůstat teflonoví jako býval Ronald Reagan, abyste to zvládli a neumřeli. A místo abych jakkoli zabojoval o její pousmání, krotl jsem vnitřně a ve své přemrštěné opatrnosti a ohleduplnosti jsem se na Joriku skoro ani nedíval, byť jsem po ní prahl až nekonečně. Oni dva zatím stále vytahovali krabice, asi jako v mém dalším snu, ale ne, tentokrát nesním. Tato příhoda má jinou strukturu! Na sen je až příliš prozaická. A pak jsem zvolil mezi živým a mrtvým
stavem vlastní entity ten první, sebral jednu z jejich krabic z chodníku, kdovíproč si v tu chvíli vzpomněl na spisovatele Lovecrafta a tu krabici opět nerozhodně upustil.
Dneska se na mě poprvé usmála, nejmenuje se tak jedna Lovecraftova ztracená povídka? Ale ne. To samé však stálo pár dnů předtím na zdi při mé obvyklé trase od muzea k nádraží. Ale já to nepsal.
O to intenzivněji jsem nyní na onen nápis a na Howarda Phillipse myslel, opuštěnou krabici přece uchopil a vnesl ji dovnitř do muzea, psu onoho páru pokud jen možno co nejméně podoben. Přesto jsem v těch chvílích jejich psem byl. A rád. Položil jsem škatuli před sklad jako nějakou trofej a vrátil jsem se ven. Sevřel jsem v lidských prstech pár dalších krabic najednou a uvědomil jsem si: Zrovna to já přece chtěl!
Zrovinka něco takového jako vidět Neapol a zemřít. Zasmál jsem se v duchu.
Věci a krabice musíte házet v životě za hlavu, radil zrovna den předtím v televizi stoletý režisér Otakar Vávra a já začal Jorice a Jakubovi pomáhat. Riskoval jsem trapas?
Možná. Riskoval jsem, že tu pomoc odmítnou, přece však neuteču jako králík, ne? Já přece tuto spolupráci s nimi nechci realizovat až v ráji na onom světě.
A ač jsem pro vás cizinec, Joriko, v některé jiné variantě našich životů anebo právě v další dimenzi vám pomáhám pořád. „A tady?“
„Taky? Ale ten dialog proběhl jenom v mé vlastní mysli. Věděl jsem rozhodně jedno. Jakub a Jorika se právě šťastnou náhodou vrátili k mému i svému osudnému muzeu, a to zrovna v den, kdy jsem budovu dost mimořádně neopustil před šestou večer, a díky té náhodě mi v srdci už asi vždy zůstane jedna krajně podstatná emoce a vzpomínka.
Jedna? Ještě to neskončilo.
Ještě se to, Lorenci, děje! A hodinky na ruce mi najednou snad ani netikaly, protože každá vteřina trvala věčnost. Nebo hodinu. A právě čas vnímáme různě. Podle toho s kým. A ti dva? Najednou se vyskytovali všude. A zvláštní: Vyskytovali se pomalí. Ne, nijak nekmitali. A pokaždé, když já zvedl krabici, tak jsem ji jaksi instinktivně nesl mezi sebou a Jorikou. To aby mě z ničeho nenařkla? Snad.
Anebo jsem se prostě styděl. Nebyl jsem nahý, ale styděl jsem se. Stejně. A ty krabice jsem tak nosil, abych se před Jorikou trochu schoval i pro případ, že nejsem její ideál. A mimo to jsem dámu nechtěl dráždit a dokonce ani tím ne, že se na ni budu dívat. A tak jsem se nedíval. Však... Ne dost na tom, že jsou tak blízko?
A nevadilo mi, že jsem právě zradil vlastní oči. Dávno nešlo jenom o dívání se. Joriku jsem miloval,
a právě proto jsem po Jorice z vlastního, svobodného rozhodnutí nepokukoval. A přece jsem prahl po jednom. Ach, kéž ji nakonec zaujmu! Nějak. Ach, kéž Joriku zaujmu právě tím
chladem, prosil jsem a hluboko ve mně, ale i za mnou v budově existovala v šerých labyrintech nejen šatna, nýbrž i to slavné skladiště jich dvou, a právě u jeho dveří jsem Jorice přece kdysi podal začátek této knížky, kterou právě netrpělivě listujete. Ono místo existuje! Ano. Nalézá se jen dva metry za Joričinou kavárnou a taky vy můžete překlouzat studenou, dlaždičkovou chodbu a stanete v onom regionu, jenže. Pro vás magií doutnat nebude. A krabice?
Tam u skladu jsem krabice pokaždé postavil na zem a vrátil jsem se a zvedl jsem pro změnu třeba nějaké šlehačky, ale upadly mi. Naštěstí ne z výšky. A hned mi je navíc podávala jakási maminka. Tím též večerem vedla dcerku podobnou Nikole. „Díky,“ povídám jí – a vršil jsem šlehačky už podruhé na své předloktí, když tu se ke mně vrátil Jakub a pár mi jich ubral. Zbytek jsem donesl ke skladišti a... A neutekl jako poprvé a díval jsem se radši dovnitř. Ale nešel tam. Poněvadž mi to připadalo... Ne jako vniknout do jejich ložnice, to zas ne, nicméně jsem si před skladištěm vytyčil jakousi neviditelnou, pomyslně posvěcenou čáru, a tu čáru patrně na podlahu nakreslil jakási potlačený upír ve mně. A já tu stál - a civěl. Civěl jsem i místo Draculy a Christophera Lee a Gary Oldmana i toho Maďara Lugosiho, ale já přitom naprosto netoužil těm milencům ublížit. Chtěl jsem jim pomáhat
a nemusím se k vám úplně přiblížit! říkal jsem si navíc. Nicméně mi připadalo, že od onoho skladu neodejdu ani za celý svět, i když mi právě došla práce. Pozoroval jsem je, ale... Ale i to jen chvílemi. A pouze periferně. Očima jsem spíš těkal - a pozoroval ty dva vědom si krajní nevhodnosti vlastního počínání. Nevhodnosti, avšak zůstal jsem. Navzdory onomu pocitu. A já neuměl odolat. Ne, Ne, nebyl jsem skutečný upír a nechtěl jejich krev, ale choval jsem se podivně víceznačně.
A přece... A přece vnímal jediné. Je dva. A otázkou bylo jen, nakolik můj poloukrytý zájem vnímají. Naprosto ne?
A vůbec, zasloužím si já jakýkoli zájem, když vlastně pořád trochu hraji roli? Proč neumím být sám sebou? Anebo v podobných citově vypjatých chvílích přebíráme role všichni?
„Snad, ale nemělo by se to přehánět,“ řekla z dálky Joričina sestra Katka v mém snu a nevím, proč zrovna ona, ale nikdy neuvěřím, že bylo Jorice a Jakubovi mé dívání se nepříjemné.
foto: www.dreamstime.com