Nic netrvá věčně. I já se jednou usmívám, vyhřívám v paprscích svého štěstí, podruhé mi prší z duše smutek a jindy si zabouřím, až srší blesky z mých úst. Ovlivnit ale můžu, aby mé blesky nikomu neublížily, aby mraky mého smutku nehoustly do neproniknutelné deprese. Můžu si kdykoliv, třeba i o půlnoci, na chvíli přivolat sluneční paprsky, kouzlo toho západu.
     

Nemusí být stále krásně, naopak krásu je nutné hledat i ve všednosti. I v kouřícím hrnku na mém stole spočívá uspokojivá radost. A co víc, mám krásné vzpomínky. Nemusím mít přeci úplně všechno, abych se dokázala radovat. Můžu užívat plnými doušky každý okamžik a nečekat stále na nějaké lepší - kde beru jistotu, že nějaké přijdou?