„Řekni mi, jak se jmenuješ, dej mi svoje číslo a jsme si kvit.“ Olízne si rty. „Nemáš nejmenší šanci udělat cokoliv, kvůli čemu bych ti řekla svoje jméno nebo číslo.“ Zazvoňte konec. Hrací čas ukončila tahle slova. Záměrně naruším její osobní prostor, přisunu se o krok blíž a položím ruku na bar těsně vedle ní. Znervózňuje ji to. Vidím to na ní. Z jejích očí zmizí pobavený výraz a rukama si obejme tělo. Je drobná. Drobnější, než bych si myslel. Její styl je tak velký, že jsem si nevšiml její výšky ani velikosti. „Vsadím se, že mám.“ Vystrčí bradu. „Na to nemáš.“ Str. 11