"Chci říct, že u mužů v Bridgetině věku nabídka převyšuje poptávku. Kdežto na její dveře nikdo neklepe, že ne? Kdyby byla muž ve středním věku s vlastním domem, příjmem a dvěma nezaopatřenými dětmi, podávaly by si u ní dveře ženy toužící o ni pečovat. Ale podívej na ni." Cosmo mě sjel pohledem. "No, ano, měli bychom jí někoho dohodit," přikývl. "Jen mě nenapadá, kdo by, víš, v jistém věku..."

"Fajn," vybuchla jsem. "To by stačilo! Co tím chcete říct - ,ve středním věku´? Za časů Jane Austenové už bychom dávno všichni byli pod drnem. Dnes máme šanci dožít se stovky. Takže nejsme ani v půlce života. I když. Ano. No, vlastně jsme, když o tom tak přemýšlím. Jenže jde o to, že celý ten výraz ,střední věk´ vyvolává jistou předpojatost." 

Zpanikařila jsem, zalétla jsem pohledem k Woney a cítila, jak bezmocně mizím v temné díře... "Jistou... cosi ukončeného, jistou nepoužitelnost. Takhle to přece vůbec být nemusí. No tak, proč se domníváte, že nikoho nemám jen proto, že o tom tady nekvákám? No tak, třeba přítele mám, a ne jednoho!" To už na mě všichni civěli, málem u toho slintali.