Čím tento film tak upoutal festivalové diváky a proč se podobný úspěch neopakoval posléze v kinech? Než se pokusíme odpovědět, nastiňme si nejprve základní kostru příběhu. Hlavní postavou ZAHRADY je novodobý dobrovolný poustevník  Jakub (Roman Luknár), bývalý učitel, znavený spory s otcem (Marián Labuda), náruživostí své milenky (Jana &Svandová) i dosavadním způsobem života. Od civilizace utíká do dědečkovy zahrady, kde hodlá nalézt klid i ztracenou duševní rovnováhu. Ani netuší, že tady stráví mnohem více času než původně zamýšlel. Jak by také ne, vždyť se tu najednou začínají dít podivné věci…

A jsme u kořene úspěchu &Sulíkova filmu. Přenese nás ze všednosti každodenního života do „ráje.“ V kouzelné atmosféře zahrady i rozpadávajícího stavení se nejen zastavil čas, ale objevují se tu nečekaná překvapení i letitá tajemství. Pod slamníkem tu například leží dědův deník psaný tajným písmem, v zahradě se najde poklad a Jakub se zde potká se zvláštní tajemnou dívkou Helenou (Zuzana &Sulajová), která pod vzhledem pomatené skrývá – použijeme-li titul jednoho ze slavných slovenských filmů – „pannu zázračnici“, od níž se můžete dočkat i levitace.
Jakuba také „navštíví“ tři cizinci – svatý Benedikt, Jean-Jacques Rousseau a Wittgenstein, kteří sice hrdinovi neukáží cestu, ale naznačí, že následovat rozum vede do slepé uličky… Režisér řekl, že „každý svou zahradu nosíme v sobě, známe ji od svých babiček a dědečků a do ní vkládáme své vlastní vzpomínky a asociace.“ Tajemná zahrada jakoby otevře Jakubovy smysly a to i takové, o nichž dosud neměl ani tušení. Probudí v něm pocit něčeho nepoznaného a veskrze svěžího a lákavého. Všední trápení a problémy jsou najednou malicherné a může na ně zapomenout. Jen kdyby život v zahradě mohl trvat po celý zbytek života…

Film je natočen formou koláže v několika kapitolách (či obrazech), z nichž každá má své osobité kouzlo a poetiku. Místy může styl připomínat Jakubiskovy filmy, ale &Sulík postupuje vlastní cestou postupného vytváření poetického rozjímání nad tím, jací jsme a jak žijeme. Že používá nadreálné prvky k tomu sám říká: „Ne všechno se dá racionálně pochopit a pojmenovat,“ a dodává, že jeho Jakub „se učí banálním, prvotním a jednoduchým věcem a zjišťuje jejich hodnotu.“