Jak jsem procházela názory na tuto knihu, setkala jsem se poměrně často se slovem nostalgie, nostalgické vzpomínky, nostalgické vypravování. Dovolím si oponovat a ukázat, že i retrospektivní kniha plná rodinné historie, nemusí být nikterak nostalgická.

Už jenom styl psaní je tak nepodobný evropskému vidění světa i kultury samotné. Samozřejmě, vždyť se jedná o pohled muslima, Afgánce. A nemyslím to nikterat urážlivě, pouze jako holý fakt.
Já čtenář, Evropan, sleduji příběh afgánského chlapce. Příběh, který neodvyprávěl opět nějaký Evropan nebo amík, ale on sám. Už to samotné vyžaduje určitý nadhled. Zároveň i jiný přístup ke všemu prožitému. Stejně tak by rovnice čtení fungovala opačným směrem, kdybych chtěla Seifertovy vzpomínky na dětství prodat v Afganistánu.

Místy má člověk pocit, jako by všechny hrůzy nechaly ve spisovateli tu známou odtažitost, která je tak dobře patrná ze vzpomínek obětí holocaustu nebo vysloužilých vojáků. Kde pud sebezáchovy vyresetuje polovinu emocí jenom proto, aby mohl dotyčný dál žít. Ze všeho je potom cítit určitý emocionální chlad, kdy čtete o střílení na ulici, obětech, a přesto by podobně znělo povídání o tom, co ve škole.
Své jistě i přidá zmíněná kultura pisatele. Emocemi zhýčkané západní civilizace jsou přece jenom rozháranější, pokud jde o popsání všech trýznivých pocitů a tužeb. Zde je běžné veřejně mluvit o depresích a strachu. To však v zemích jako je Afganistán nefunguje.

Nečekejte tak prosím niterné vyprávění dospívajícího chlapce, a nostalgické už vůbec ne. Budete sledovat veškerou přeměnu bohaté země v naprostý chaos, kde život člověka neměl prakticky žádnou cenu.
Možná si i poupravíte celkový pohled na Afganistán a přestanete jej vnímat jako baštu teroristů, jak je znám od 11.září. 
Poutavé vyprávění poodhalí život běžných lidí daleko, kde se narodil právě Qais, v Afganistánu. Budete sledovat nejenom příběh jeho země, ale jeho samotného, rodiny, lidí v Kabulu. Místy ucítíte smutek, ale nepohltí vás. 

Rozhodně se však nudit nebudete. Projdete knihou se zvídavostí a na konci pocítíte ten druh spokojenosti, který se dostaví vždy, když knihu, kterou necháte za sebou, nepovažujete za promarněný čas, ale příjemně strávené chvíle.