Autorka příběhu Alice Hoffman patří mezi stálice na knižním trhu, a tak není překvapením, že i její poslední literární počin přijde čtenáři za vhod.
No a v druhém případě vedla cesta buď do chudobince nebo do života plného dřiny. Vyjímek bylo zatraceně málo.
Ale co když vám život přihraje nějaké to "kouzlo".
Muzeum prazvláštních věcí si nehraje na žádné významné dílo, chce zaujmout čtenáře svým příběhem, barvitou scenerii starého New Yorku a zasáhnout všechny vnímavější tvory svoji křehkostí.
Troufám si říct, že pro ženskou duši kniha jako dělaná. Zároveň stokrát omílané téma - ona, on, vyjde to nebo bohužel ne - funguje. Otáčíte totiž stránky pomalu, v klidném tempu, děj vás nenutí pospíchat ke konci. Jako byste procházeli dějem současně s postavami.
Kniha funguje a to je velmi důležité. Nenudí a dotkne se každé melancholicky laděné duše, která občas létá výše než všechny ostatní.
Muzeum prazvláštních věcí
Alice Hoffmanová
Jota, 2014
* * *

O co jasnější, i přes svůj lehce fantasy svět, je kniha Muzeum prazvláštních věcí, o to věděčtěji působí druhá kniha -
Krajiny českého středověku od
Tomáše Klimka.
Srovnávat tyto dva tituly je prakticky nemožné. Lze je brát pouze jako jednotlivce. Jestli tíhnete k vědecky laděným studiím, pak prostorově zaměřené Krajiny českého středověku u vás zabodují.
Historie, etnografie, filozofie, sociologie, politologie a dokonce psychologie protínají celý text. Připravte se proto na mnohem náročnější počtení a zda si knihu vyberete jako vánoční dárek, tak prosím rozhodně pro zkušeného čtenáře.
Pro ty, kdo chtějí na prvním místě něco oddechového, budou zklamání. Od prvního písmene je potřeba nad vyprávěním přemýšlet. Mnohdy by stálo i za to text zjednodušit stylisticky, jistě by pak srozumitelnost byla jednodušší.
Pokud ale máte doma chytré hlavičky, co berou život vědecky, pak kniha nadchne.
Tomáš Klimek se zabývá vnímáním prostoru a krajiny v „českém“ středověku v období od počátku 12. až do konce 14. století. Zajímá ho především, jak prostředí na středověkého člověka působilo a jak se v něm orientoval. Zamýšlí se i nad samotným pojmem „prostor“, který je nutno vnímat i v propojení s časem.
Na základě rozšířené studie historických pramenů a schopnosti spojit všechny získané informace vznikl velice zajimavý pohled i názor na plno míst. Procházíme tak společně s autorem středověkými hvozdy, vodními toky, horami, symbolikou starých map aj.
I za cenu větších nároků na čtenářskou gramotnost, jde o velice povedený titul. Rozhodně přináší nové poznatky a to pro hltače informací bude tím pravým ořechovým pod stromečkem, nemyslíte?!
Václav Cílek o knize Tomáše Klimka napsal:
„V krajině jsme jako lidský druh žili nějakých dvě stě tisíc let a to se nedá zapomenout. Ještě před sto lety žilo ve městech méně než deset procent obyvatel. Krajina je v nás pevně zakořeněná a nic s tím nenaděláme. Pokud se nad ní vůbec zamýšlíme, tak ji vnímáme jako národní či romantickou krajinu 19. století, ale tato kniha jde v čase dál – míří do středověké krajiny, která se v mnohém podobala ještě té pravěké. Odhaluje nejenom dobu, ale také něco, co spočívá hluboko v nás. Už dávno víme, že historii netvoří jen bitvy a aristokratické rody, ale také chléb, lesy a hraniční kameny. Krajina má navíc tu zvláštní vlastnost, že na rozdíl třeba od Platona baví nejenom nás, ale také ptáky, psy a kočky.“ Prostor se od středověku příliš nezměnil, ale zcela zásadně se změnilo naše vnímání prostoru, jak Tomáš Klimek v knize i rozhovoru připomíná.
Krajiny českého středověku
Tomáš Klimek
Dokořán, 2014