Pojďme si spolu po tento vzácný čas trošku zavzpomínat na ty, kteří nás učili smát se i mít rád.

Měla jsem prababičku.
To není nic neobyčejného, vždyť tu měl nebo má každý. Jenže mně osud dopřál žít po jejím boku řadu let včetně vánočních svátků. Byly pro ni posvátné, stejně jako pro mne dnes.
Roky po jejím boku uběhly rychle, ale jejich vůni cítím dodnes. Sbírala totiž bylinky a celé podkroví domu, kde bydlela, jimi vonělo. Heřmánek, meduňka, hluchavka.
Měla je rozvěšené na provázku jako kousky prádla. O to pečovala se stejnou láskou. Na svátek suknici se spodničkou, v kapse kůrky od chleba, ty jsem jí potají ujídala. Jako by to byla babička od Boženy Němcové.
Samozřejmostí byl růženec a malá knížečka. Ještě jsem neuměla číst, o to víc tajuplná byla. Měla takový zvláštní zámeček, ale klíček od ní jsem nikdy neviděla. Snad se ani nezamykala. Na slonově bílém obalu byla namalovaná krásná paní, vlasy černé jako uhel skrývala pod plátnem. Klopila zrak a její úsměv mluvil za vše. Moc jsem si přála vědět, co se o ní v té knížečce píše, ale jako malá jsem se to nedozvěděla. Tajemství mi zůstalo ukryto a později zmizelo nadobro.
Dnes už to tajemství bylo dávno prozrazeno, ale hrát si tu hru mě baví pořád.
Motlitební knížečka je ukryta v nočním stolku mé maminky a je o ni řádně postaráno. Našla si totiž dávno nové dětské oči, které se ptají.
A tak to má být.




(foto autorka článku)