Má milá Dorotheo,  
   

v době války propadají lidé zoufalství. Vybočujeme ze svého já. Pravda je taková, že Tě miluji, a mrzí mne, že to doznávám teprve nyní. I Ty miluješ mne. Nezapomenu na dotek Tvé dlaně na hlavě a krku, když sis myslela, že spím. Na dotek lásky, již ne pouze domnělý. Takto už se mne nikdy nikdo dotýkat nebude. To vím. O to přicházím.
 

Odpusť mi, Dorotheo, neboť já Tobě odpustit nemohu. To, co děláš tomuto dítěti, matce tohoto dítěte, je špatné. Je to nemístné, jako já, vypuzen ze své domoviny, do níž se možná nikdy nevrátím. Ani Ty se nevrátíš, budeš-li v tomto konání pokračovat. A Ty budeš. Přesto to lze stále ještě napravit. Jenže já vím, že to neuděláš. Od toho, co činíš, už pro Tvou duši není cesty zpět. Prosím, věř mi.