Když mi bylo asi osm let,odnesli mne z bijáku v šoku z filmu, kde gorilí lidoop odkousl hlavu dívce sedící na jeho obrovské tlapě, protože to nebyla ta, do které se zamiloval. Křičela jsem, a měla jsem jasno v tom, co vícekráte v životě už vidět nechci, ale dnes mi to není nic platné. Ze všech stran jsem obklopena tragediemi, utrpením a násilím,všechna media nás neúnavně duchovně "krmí" zabíjením a ohavnostmi,proti nimž by i zarputilý King-Kong byl živočich přítulný,a jsem si jista,že kdyby opice v zooparcích byly nadány vnímáním a měly ve svém kotci televizi, nepředváděl by lidoop rozpustilé kousky a necenil by na lidské návštěvníky přátelsky chrup,nýbrž by naježil chlupy,udělal strachy loužičku a hledal,kde v jeho ohradě nechal tesař díru.

My teď v tomhle žijeme každý den. Ceníme na sobě chrup, přemýšlíme, jak si vzájemně ukousnout hlavu, a bohužel - nikde žádná díra v ohradě. Při absenci nepřítele si ho vytváříme,neboť bez nepřejícnosti, nenávisti, pocitu nadřazenosti a převahy, asi nedokáže lidský živočich vůbec žít, a začalo to už kdysi dávno.Všude jsou důkazy, že hlavám pomazaným nestačil k životu příbytek,kde se v jednom koutě přespává a ve druhém občas něco zblajzne. Bylo jim třeba zámků, sídel, fůry komnat, a hektarových parků s fontánami, a dnešní hlavy pomazané se vyznačují tímtéž. K přespávání potřebují vilu, dvě vily, pět vil,a aby nám, hlavám obyčejným zošklivili život, nutí nás, abychom i na své obyčejné příbytky vynakládali miliony, a i nezbytným přežíváním se zadlužili na celý život.
Dnes se snad každý lidský tvor na tomhle světě rodí jako dlužník a budoucí rekrut, a už od dětství si můžeme zpívat "kde jsem zrozen, to vím, kde umřu, to nevím"...Ve srovnání se stářím světa je lidský život životem jepice, která se ráno líhne,v poledne množí a večer umírá, každý opouští svět nahý, a lidský popel neváží víc než dvě kila, i kdybys před smrtí seděl na zlaté židli. Tím méně je pochopitelné myšlení kazisvětů, a člověčí pachtění se za majetkem a mocí.

Středověký nevzdělaný lid se dozvídal v kostele od kazatelů, co si má myslet, přesněji, co si smí myslet a naopak.Dnešnímu vzdělanému lidu to nahrazují politologové,moderátoři,komentátoři, novi - náři - a redaktoři, do mozkového klystýru lze namíchat cokoliv, a máme i živé obrázky.Videa, kde king-kongové ukusují lidem hlavy, a působivé aranžmá s oranžovými oblečky několika obětí před popravou nás rozpálí doběla,zatímco padesát zohavených, autenticky zaživa upálených lidí nás nechává v klidu. Nebo devadesátiletého chorého dědouška triumfálně vlečeme před soud kvůli násilí před sedmdesáti lety, zatímco borce v nejlepších letech, kteří dnes zabíjejí lidi snadněji než komáry, uctíváme jako demokratické osvícence.
Svatý Matěji - ty, co se procházíš na pražském orloji v pravém okénku za svatým Petrem, před Janem,Ondřejem, Filipem a Jakubem - máme ještě naději? Co vy svatí říkáte tomu, že se lidé začali více klanět ničiteli světa, než jeho Stvořiteli? Ty sám jsi byl - přes své dobro - 24.února roku 63 našeho letopočtu sťat sekerou. Už tenkrát nedokázala láska zvítězit nad lží a nenávistí, jen my pořád věříme, že to někdy dokáže. Den tvé popravy byl potom považován za předzvěst jara, každý 24.únor chodili lidé do zahrad a sadů ráno jen v košili tlouci ozdobenými vařečkami do stromů, aby se probudily ze zimního spánku a daly dobrou úrodu. Myslíš, že se ještě někdy odvrátíme od nenávisti, a budeme raději tlouci do stromů, než do sebe navzájem?

Tak...ať se letos na svatého Matěje alespoň to slunce zasměje, a všude ať je hodných a rozumných lidí, jak když máku naseje!