Jeden březnový den jsme ale - my ženy - určitě nezalezly za kamna, naopak, vyrazily jsme z domu s novým účesem, v nových šatech, s pečlivě vymalovaným obličejem a v oblacích rozmanitých vůní. V kalendáři byl uváděn jako Mezinárodní den žen a snad na všech pracovištích se vyznačoval přehlídkami ženské krásy a přítulnou atmosférou, kdy si každý nejspíš umínil, že tento den se bude cítit šťastný. Ale už předtím jsme - my ženy - jak jsme tak vlekly obvyklé nákupy cestou z práce, cítily vlahé dojetí, kdykoli jsme míjely obchody s květinami. Sedmý březen totiž, už tradičně byl ve znamení vysokých tržeb za květiny, kdy vedle generálních ředitelů a jiných kravaťáků stáli drsní chlapíci ze sléváren, jeřábníci a zedníci, spořádaný taťka vedle notorického opilce, všichni svorně ve frontách na kytičku karafiátů nebo růží - a už jen to nás dojímalo až k slzám.

Vždy osmého března přišel do práce i náš topič ve slavnostním kvádru, čímž od náměstků ředitele a dalších vedoucích byl k nerozeznání, naši kolegové byli od rána nezřízeně přítulní a vařili nám vlastnoručně kávu. Po poledni, když se otevřely dveře před slavnostním špalírem navoněných mužů v oblecích, dostaly jsme každá kytičku, malý dáreček, směly jsme všem těm fešákům dát za přání hubičku a dlouho nás pak hřála u srdce představa, že si nás a naší práce nejen naši kolegové, ale i muži obecně, přece jen považují -ženským srdcím stačí k radosti tak málo!

Jistěže - v každé společnosti se vyskytují lidé, jichž se nelibě dotýkají radosti druhých, které oni nedokážou sdílet. I v našem podniku se našlo pár soudružek, setrvale nazelenalých, které se na svět dívaly zapškle a ve svátek žen podezíravě, jakoby měly o oslavě představu v podobě nemravných orgií a nečistých excesů a oslav se nikdy nezúčastnily. Možná to byly některé z těch, které pak po devadesátém, kdy se tvrdilo, že Mezinárodní den žen byl "komunistický výmysl a přežitek" bývaly kontaktovány v pouličních mediálních anketách a do kamer se ošklíbaly, že něčeho tak pokleslého by se byly v životě nezúčastnily a jako protiklad k nim byly kontaktovány mladé pipky, jimž svátek žen nic neříká, protože mají k "pařbě" spoustu jiných důvodů.

V podstatě jsme nevěděly, že Mezinárodní den žen je svátek skutečně světový, v USA slaven poprvé už 28.února 1909, a když týden po oslavách tohoto svátku žen 19.března 1911 v Německu, Rakousku a Dánsku došlo k obrovské tragedii v jedné americké textilce, kde při požáru, díky falešnému požárnímu schodišti a zamčeným dveřím výrobních hal uhořelo 146 mladých děvčat, byl svátek žen věnován právě těmto ubohým švadlenkám, postupně stanoven na 8.březen a oficiálně uznán v roce 1975 i OSN - ale že by to byli nevěděli představitelé české politiky -potažmo - medií?

Díky už tradiční, hysterické, křečovité demagogii a pokrytectví, které vždy zachvátí naši republiku po jakékoliv režimní změně, byl i Mezinárodní den žen mediálně zdiskreditován, haněn a zesměšněn, přestože symbolizuje především úctu a uznání k úsilí obyčejných žen hlavně o zastavení věčného mužského zbabělého válčení a her na hrdiny, které vždycky nejvíce odnášejí ženy a děti. Až v roce 2004 podněkud ustoupila štvavá propaganda, a v parlamentu se rozhodlo svátek žen do kalendářů, z nichž byl s českou ideologickou horlivostí odstraněn, zase vrátit. Svátek žen tedy můžeme zase slavit veřejně, ale po tom kolapsu už to prostě není ono a pak - setrvale nazelenalé obličeje by se proti oslavám určitě znovu vymezovaly.

Zalezu-li v březnu za kamna, nemůžu nic zkazit. Těším se i na "duben - ještě tam budem", ale hlavně na máj, kdy vyženu kozy v háj, bez obav z podsouvání sympatií k pokleslým tendencím a obvinění, že podporuji socialistické výmysly.

_{Zdroj obrázku: zena-in.cz}