Higu, ty ses vůbec nic nenaučil. Žiješ v minulosti. Říkám si, jestli ti to všechno vůbec dochází. Kurvadrát. Odejde. Myslí tím, jestli si to zasloužím. Žít. Jdu pryč, Jaspera nechám Jasperem. Zítra je pohřbíme. Dělám to takhle, tedy dělal jsem: stáhnu hýždě, paže, hrudník, stehna, lýtka. Natenko nakrájím, naložím do slaného nálevu a vysuším pro Jaspera na hubený dny. Vzpomeňte si na tu historku o ragbyovém týmu v Andách. Mrtvoly byly mrtvoly, už mrtvé. Udělali to, aby přežili.

Já nejsem jinačí. Dělám to pro něj. Já jím zvěřinu, ryby, králíky, jelečky. Sušené maso skladuju ve vzduchotěsných kbelících. Je to jeho nejoblíbenější jídlo, podle mě kvůli té soli. Zítra to udělám znovu, ale z toho kluka ne, toho pohřbím, ne láskyplně nebo lítostivě, prostě v jednom kuse i s jestřábím perem. Sem jsme došli: znovu si pro sebe vytváříme tabu, zapomínáme na původní důvody, ale pořád nás zaplavují varování.