Lístek lásky, který vyšel v nakladatelství Dobrovský (edice Omega), jsem poprvé četla před více jak 25 lety. Ale žádný z příběhů, které napsal Emile Zola, nestárne. Ráda jsem po knize sáhla a ponořila se do příběhu ovdovělé Heleny a její dvanáctileté dcery Jany. Jana je nevypočitatelné dítě trpící psychickými problémy a trýznivými záchvaty. Proto se Helena po smrti manžela rozhodne i s dcerou odstěhovat do Paříže. Obě se těžce sžívají s novým prostředím, ale Helena věří, že v Paříži budou šťastné a spokojené. Malá Jana však dostává záchvat, při kterém její život visí na vlásku - a tehdy Helena poznává doktora Jindřicha Deberleho.

Noc, kdy málem přijde o dítě, jí však nakonec i něco dá: Cit, který se zvolna rodí mezi ní a doktorem Deberlem. Helena ví, že její cit je zapovězený: Lékař je ženatý. Přesto proti své náklonnosti nedokáže bojovat, nedokáže se bránit lásce, která v ní náhle ožívá, neumí ji v sobě zadusit - možná i proto, že dosud nic podobného nepoznala.

Vztah, v dnešní době možná zcela normální a všední, v době Émila Zoly však zapovězený a nebezpečný, zmítá oběma aktéry: Helenou i Jindřichem. Příběh je vykreslen prostě a realisticky, Paříž tvoří rozmanitou, pestrou kulisu kaleidoskopu, kterým život sám bezesporu je. Osudy se v něm přesýpají a mísí, někdy tvoří mámivé, uchvacující obrazy, jindy tísnivou změť nesourodých střípků, a stačí jen zakolísat a obraz se roztříští a nezbyde z něj nic.

Helena se ocitá na vrcholu svého štěstí i na dně. Její život je pestrý stejně jako kaleidoskop, stejně jako Paříž, která ji, zdá se, nikdy nepřijala. Poznává radost, štěstí, lásku, ale i trýznivou bolest. Projde si nebem i peklem, aby na samém konci toho všeho poznala, že nic neskončilo. Život rozdal další karty a jí nezbývá nic jiného, než hrát. Bude-li mít odvahu, sílu a krapet zatvrzelosti nevzdat to...

Možná postavy tohoto (v díle Émila Zoly ojedinělého) příběhu žily v devatenáctém století, přesto však mají s námi mnoho společného. Touhu po čistém lidském štěstí, po lásce, po kráse. Pro pár okamžiků vášně jsme často rozhodnutí riskovat vše. Je přece daleko snazší litovat toho, co jsme udělali, než toho, co jsme neudělali. A když člověk skočí, nemyslí na pád. Myslí na to, že alespoň chvilku poletí....